Syn fialové

Dnes je to
Počkat, musím se zamyslet…
(Ach, myšlení bolí…)
Je to 12 dní…
12 dní, co jsem tady.
12 dní,
pokud se opakující se cykly počítají jako den,
vlastně
den je opakující se cyklus.
Takže…
jestli je bezpečné předpokládat, že oni na povrch chodí a řídí svůj denní rozvrh podle toho slunce, o kterém sním a které už nevidím
(ne, že bych ho vídal nějak zvlášť často)…
Co jsem to říkal?
12 dní.
Dvanáct dní.
Co se asi stane?
Stane se vůbec něco?
Nehniju.
Pouze se rozkládám.
Nezpívám.
Pouze sténám.
A po večerech pláču.
Říkal jsem si, že je to dobrý nápad.
Teď už si tím nejsem tak jistý.
Myslel jsem, že slzy vyschnou a ony ne…
ony tečou dá a dál a
je jich čím dál víc…
Slunce je jen začátek, ne…
i když slunce je krásné…
znám jiné slunce, jinou žhavou kouli hořícího plynu,
která pluje v úrovni očí
a má kolem sebe oranžovou pásku.
A znám oblohu, která je modřejší než cokoli, co jsem viděl dole.
A…
a znám červenou, která je ještě rudější než to, co prýští ze mě.
Světlo bolí.
Zářivky.
Blikají.
Oči bolí.
I zavřené.
Proč…
proč slaný pot v očích pálí a slané slzy ne?
Proč necítím chuť vlastních slin, když voda je bez chuti a zápachu, bezbarvá tekutina?
No…
posledních dvanáct dní už není bezbarvá…
Ale pít destilovanou vodu může člověka zabít…
i želvu, he…
Kde jsem to byl?
Složím sonet
na téma papír,
na téma cár papíru,
a podtitul bude
vězeň,
kterému dali tužku a papír
a světlo, které ho bolí v očích, ale on je za něj stejně vděčný.
Tužka a papír.
Oni neví, kolik se s tím dá dělat.
Je možné si pamatovat stovky číslic.
Je možné si namemorovat dlouhé řady výpočtů.
Je možné si naprosto přesně pamatovat, kde začít vrtat podle zvuku, který ve statistickém šetření vydávají zdi, když se na ně zaťuká:
ťuk, ťuk, tady je prasklina. Tady by stačilo jemně zapáčit a…
Všechno si je možné pamatovat.
Modrá.
Červená.
Oranžová.
Jasné a pestré.
Blízké a vzdálené.
Utěšující a smutné.
Ah, zase pláču.
Copak nevyschnou?
Copak nepřestanou téct?
Tečte, slzy, tečte.
Tečte, když se vám to líbí.
Já vás nebudu zdržovat.
Ale
mám pocit
že tohle není to, co by mělo…
Ahoj, tati,
bratře,
bratře,
bratře,
příteli,
příteli,
příteli…
a všichni lidé na tomhle světě…
Mám se dobře.
Jen mě bolí oči.
Taková ta bolest, co začíná v bulvě a přes optický nerv se po synapsích šíří za oči.
Do čelního laloku.
Do spánkového laloku.
Omlouvám se, tomu jste asi nerozuměli.
Škrtnul bych to, ale nic jsem nenapsal, ah…
Nenapsal jsem nic, že?
Psát na tenhle krásný cár papíru by byla škoda.
Dejte géniovi cár papíru a on vám stvoří atomovou bombu.
E = mc na druhou,
nakreslím v prachu země.
Ano, tohle by skoro, skoro zasloužilo napsat.
Mám cár papíru.
Jsem génius.
A v mé krásné, vystavěné mysli není jediná věc, která by byla hodna být zapsána na papír.
Múzo!
Vrať se ke mně!
Volám tě z kobky, ve které jsem už 12 dní!
Skoro dva týdny…
Múzo…
máš oranžovou pásku, víš to?
A nebe je modré a krev je červená…
To mi připomíná, že mě píchá v boku…
Ne, neběhal jsem, tati, ne, neuhnal jsem se…
Jenom maličký skalpel se tam zařízl.
Nic vážného.
Jenom nožík.
Jenom škrábnutí.
Ani desinfikovat to nemusíš,
no,
dobře,
můžeš to vydesinfikovat.
Nebo to udělám sám,
ukaž,
udělám to sám.
Udělám to sám.
Vím jak.
Vím, jak se odsud dostat.
Ale 12 dní,
12 dní zde bydlím.
12 dní si říkám…
„Tak už je čas, ne?“
12 dní se přesvědčuji, že slzy vyschnou
a pak
začnou téct při shledání.
A zatím…
I kdybych počítal vteřiny,
k ničemu to není.
Jen další nepatrný, zanedbatelný zlomek mozkové kapacity je vyčerpán
a pár neuronů odumře, aby se už nikdy neprobudily k životu.
A IQ klesne o další tisícinu.
Každý den.
I těch 12 dní.
Dávám krev.
Dávám plazmu.
Dávám DNA.
Dávám sebe, protože nejsem tak naivní, abych si nespočítal, že u koho bydlíš, toho majetek jsi.
Býval jsem majetkem města.
Majetkem stok.
Majetkem svého milovaného malého smradlavého vězení.
A byl jsem šťasten.
Protože jsem měl spoluvězně a přicházeli mě lidé navštěvovat
a z vězení jsem mohl vyhlížet ven
a přesvědčovat se, že to není tak zlé…
Není to tak zlé.
Takže daruji.
Tkáně.
Kosti.
Ne, tati, nic se mi nestalo. To nic není, to opravdu nic není. Ne, nestrachuj se. Nic mi není. To je jen škrábnutí.
…uvědomím si, že mumlám. „To nic není.“
Hubu drž.
Jako nějaký šílenec.
Odsud se dostaneš, odsud!
Uvidíš sluníčko a oblohu a krev bude zase červená!
Počkat.
Jestli modrá je obloha a červená je krev a oranžové je sluníčko…
Co je fialová?
Co je fialová…
Fialové jsou pytlíky pod očima.
Fialová je modřina.
Fialová…
Fialová…
Purpurová je královská halena.
A růžová je žena.
Ale co je fialová?
Stín?
Zánik?
Hniloba a rozklad?
Sražená krev?
To, co se oddělilo?
To, co nebylo dost dobré?
Když krev prosvítala šlechticům žilami a oni viděli fialovou, řekli:
Má krev je modrá.
Co je fialová, co, světe?!
Na všechny mé otázky jsi odpověděl, a na tuhle mlčíš?
Ale ne.
Fialový je ametyst.
Fialová je fialka.
Fialová je… je… kosatec a květiny jsou fialové!
Květiny jsou taky bílé a červené a modré a oranžové a všech různých barev.
K čemu je dobrá fialová?
Fialový je rozbřesk.
Fialové je nebe, když slunce ještě nepřišlo.
Den může být modrý, východ a západ slunce může být oranžový a červený…
Ale mezi nocí a dnem…
leží fialová.
Je ráno.
Je noc.
Jsou noc i ráno najednou.
Přechází osmihodinový klid.
Za hodinu skončí.
Osmihodinový
klid.
Fialový rozbřesk.
Nad ránem
uteču.
Nad ránem
si probojuju cestu všemi, kdo se mi postaví.
Holýma rukama vyrvu zbraně z jejich rukou.
A jestli to nebude stačit, urazím smeták ze smetáku.
Hůl mi stačí.
Bo.
Budu mít bo.
A s ní se dostanu ven.
Budu volný.
Tady, prasklina.
Sypejte se, čísla, z mojí hlavy!
Sypejte se sem, jako zlatý písek, posypte mi ruce, abych měl sílu!
Hej, špinavá vodo!
Jsi rezatá a já jsem nevyspalý.
Dej mi svoji sílu.
Teď je obloha fialová!
Teď mě volá k sobě, syna fialové!
Teď, teď, teď!
Teď!

Tohle má být Donova hlava? Zpátky na fanfikce.