Tajemství mutagenu

1

„Říkejte mi Keno,“ řekl mladík majiteli pizzerie, kde pracoval. Rozvážel pizzu zákazníkům, kteří si ji objednali, a svoji práci dělal dobře. Ale nelíbilo se mu, když na něj volali „Hej“.
„Jasně, Keno,“ řekl šéf. „Teď ale nasedej. Máme další dodávku pro tu O’Neilovou.“
„To si snad děláte legraci! Zase? Měla by si ji kupovat ve velkým. Ještě k tornu dává mizerný spropitný.“
„Mazej!“ podával mu šéf balík s pizzami.
Keno zasunul pizzy do ohřívače, připevněného na nosiči a našlápl moped. I když April O’Neilové dodával pizzu po celý den, nikdy ji doopravdy neviděl, jenom v televizi. April byla reportérkou 6. kanálu. Zajímalo ho, jak může sníst takové množství pizzy a přitom být tak štíhlá.
Keno zastavil před bytem slečny O’Neilové, slezl z mopedu a vzal ohřívač s pizzami. Bylo už dost pozdě. Ulice byla tmavá a opuštěná. Všude panovalo hrozné ticho. Uprostřed tak velkého města to bylo až zlověstné.
Náhle Keno uslyšel podivný zvuk. A protože byl hrozně zvědavý, nedalo mu, aby se nepokusil zjistit, o co jde. Slečna O’Neilová zatím těch pár minut počká.
Zvuk vycházel ze skladu obchodního domu za rohem. Keno prošel tiše uličkou mezi domy a snažil se přitom krýt se ve stínu. Bylo to dost obtížné, protože pořád nesl ty pizzy. Zastavil se a nakoukl za roh aby zjistil původ toho žuchnutí.
Nebylo to ovšem jenom žuchnutí. Keno uviděl maskované zloděje s punčochami přes hlavu. Vynášeli z obchodního domu velké bedny. Byli právě v nejlepším.
Keno se nebál. Věděl, co má dělat.
„Tak dost! Ani hnout!“ zavolal ze stínu. „Jste zatčeni, lumpové!“
Zloději se podívali do stínu.
„Co jsi zač? Soukromá ochrana?“
Keno upoutal jejich pozornost. Vynořil se ze stínu a přitom stále držel ohřívač s pizzami.
„No, to nejsem,“ začal zaraženě, „já jsem totiž poslíček s pizzou.“
Zlodějům rázem otrnulo. Položili televize, které nakládali, a vrhli se na Kena.
Keno položil na zem pizzy a začal se bránit. Prvního útočníka srazil dobře mířeným kopem na hlavu, druhému stačily dva údery pěstí. Třetí padouch, který zaútočil zezadu, si vykoledoval ránu do břicha perfektně provedeným kopem vzad a odletěl do hromady beden.
„Nezmínil jsem se vám, že studuju karate?“ zeptal se Keno bezvládných těl kolem sebe.
Odpověď dostal od zbylých zlodějů. Napadlo ho sedm maskovaných chlapů najednou. V celém městě neexistoval takový bojový styl, kterým by se ubránil jeden muž proti sedmi. Ani tak dobrý bojovník jako Keno to nedokázal.
Mlátil kolem sebe, kopal, skákal, ale začínal se bát.
„Pomoc!“ zavolal tiše, i když věděl, že není možné, aby mu vůbec někdo z téhle šlamastyky pomohl.
Najednou však jeho protivníky něco vyrušilo. Někdo stál za Kenem, někdo, kdo mu přišel na pomoc.
Než se vzpamatoval, byla kolem něj tma. Někdo přes něj hodil kus velkého páchnoucího hadru.
„Hej!“ protestoval Keno.
„Promiň, chlapče, je to pro tvý vlastní dobro,“ řekl neznámý hlas a hned na to byl Keno zabalen do hadru jako vánoční dárek. Pak ho někdo pro jistotu uložil do popelnice.
Keno nevěděl, co se děje, ale poslouchal.
„ÁÁÁÚÚÚ!“
„Skvělý!“
„NÉÉÉ!“
„Vynikající!“
„UUÁÁÁ!“
„Perfektní!“
„Perfektní?“
Bum!
Poslouchání však nebylo k ničemu. Keno pořád nevěděl, co se děje.

2

Byli mladí, byli zelení, byli trochu zvláštní, ale každopádně to byla skvělá čtyřka. Byly to NINDŽA-ŽELVY.
Michelangelo mžoural skrz svoji oranžovou masku na bandity, se kterými Keno předtím bojoval.
„Kluci, já fakt strašně nesnáším chlápky, co nosí punčochy na hlavě,“ stěžoval si a přitom točil se svými nunčakami.
Donatello, který nosil fialovou masku, vyrazil proti jednomu ze zlodějů se svojí bo – bojovou tyčí.
„Doporučoval bych vám používat pleťovou masku,“ poradil Donatello zlodějovi, který se po ráně zkroutil do klubíčka. „Možná že by pak vaše tvář nevypadala tak unaveně!“
Don a Miky na sebe mrkli a vyřídili zbytek zlodějů.
Kousek dál složil Raffael sám tři bandity a přišpendlil svými sai – dýkami ve tvaru trojzubce – čtvrtého ke zdi.
„To je ale nuda,“ stěžoval si přitom Leonardovi, který pracoval hned vedle.
Leonardo dostal nápad:
„Hele, Tříska říká, že pravý nindža je pánem přírody. Odložte svoje zbraně!“
„Jé, konečně to začíná být zajímavý!“ radoval se Raffael a zastrčil sai za pás. Měl své sai rád, ale mohl bojovat i bez nich. Tohle vypadalo na větší zábavu.
Leonardo bojoval vždy s katanami – dlouhými meči nindžů. Teď je zasunul do pochvy na zádech. Útočil údery a kopy. To mu stačilo.
Michelangelo se ocitl v situaci, kdy musel bojovat se třemi zloději najednou. Prohodili ho výlohou lahůdkářství. Když se vzpamatoval, viděl kolem sebe klobásy a salámy.
„Paráda,“ řekl si. „Ty ničemové mají nože a já mám jitrnice.“
Pak dostal nápad. Strhl z háku klobásy a začal s nimi točit, jako kdyby to byly jeho oblíbené nunčaky. Teď byl tedy opravdovým pánem přírody a svého okolí.
„Dobrý že to byl tvrdej salám,“ řekl nepohyblivému tělu posledního zloděje.
Donatello proskočil dveřmi oddělení hraček. V patách mu bylo pět zlodějů. Hledal něco, čím by se mohl ohánět. Jediné, co v rychlosti uviděl, bylo jojo. To mu stačilo. Zastrčil prsty do smyčky a odzbrojil prvního zloděje takzvaným sestřelem měsíce, další dva klasickým kroužením. Zloději vůbec nevěděli, co je praštilo. Zbylí dva uháněli pryč, aby si zachránili krk. Don se podíval na krabičku od joja a Četl: „Nedoporučuje se používat v místnosti.“
„Váš servis,“ řekl Leonardo a zvedl tenisovou raketu. Ocitl se v oddělení sportu. Stál proti maskovanému lupiči a chtěl si to s ním rozdat.
Gangster po něm hodil raketou. Netrefil se.
„Nula – patnáct,“ oznámil Leo, jako kdyby byl rozhodčí tenisového utkání.
Raketa kolem něj zasvištěla podruhé.
„Nula – třicet. Zpevni loket,“ poradil mu.
Gangster zuřil. Pak použil veškerou svou sílu a mrštil po Leonardovi třetí raketu.
Leo se sehnul.
„Ne, ne. Dotáhni to do konce. Nula – čtyřicet.“
Tentokrát se chtěl lupič s raketou vrhnout rovnou na Leonarda. Leo uskočil. Raketa třískla o zem a rozbila se na kusy.
„To je game,“ oznámil Leonardo nepříčetnému zloději. „No, hele, alespoň že ses snažil.“
Leonardo podal protivníkovi ruku, tak jak to dělají tenisté na konci zápasu. Zmatený gangster nabídnutou ruku přijal. Leonardo ji stisknul a strhl ho k sobě. Pak mu svou raketu rozbil o hlavu. Gangster šel bezvládně k zemi.
I Leonardo byl překvapen, že na tak starý trik naletěl.
„Vypuč si lepší mozek,“ poradil padouchovi. Pak ho z vedlejší chodby upoutal známý zvuk basketbalového míče.
Raffael tam dribloval. Šel doprava, pak doleva. Jeho punčochový protivník byl natolik šikovný, že se mu dostal vždycky rovnou do cesty. Raff odhodil míč, dal mu ránu do břicha a převálcoval ho. Pak ho zvedl, pro větší odraz použil trampolínu a poslal ho vzduchem rovnou do koše.
„Sláva!“ křičel přitom. „Je tam. Raffael to vyhrál! Davy šílí a svět se diví. Pojmenujou po něm tenisky! Taky požaduje novou smlouvu!“
Leo mu slavnostně pogratuloval a pak šli spolu zpátky na ulici. Našli tam Michelangela, jak se skokanskou tyčí honí pár zbylých gangsterů. Připojili se k němu.
Najednou si Raff všiml, že se hadr v popelnici začal hýbat. Rozvážeč pizzy se právě chystal vylézt, bylo to však pro něj nebezpečné. Odhrnul poslední kus hadru a první gangster se už chystal k útoku.
„Hej! Bacha, chlapče! Chce tě...“
Raffael to už nestačil doříct. Keno vyskočil z popelnice a zasadil gangsterovi omračující kop přímo do čelisti.
Keno se obrátil na Raffaela:
„Cos to říkal?“
Samolibost Kenovi nic nepomohla. Zatímco se kochal pohledem na vyřízeného zloděje, napadli ho další dva. Leonardo mu pomohl. Poslal je na hromadu odrovnaných gangsterů.
„Říkali, že ti chtěj nařezat. Tak a teď vypadni a nech to na nás!“
Keno váhal.
„Víš co, kámo? Běž najít telefon,“ doporučil mu Raffael.
„Některý z těch chlápků se asi brzo probudí. Zavolej policii a my je zatím svážem.“
„Ale,“ protestoval Keno. To však nezabralo.
„Jo, makej!“
Kenovi to trvalo jen pár minut. Vrátil se zpátky svěží a připraven znovu bojovat. Jenže už nebylo s kým. Všichni zloději byli přivázáni ke stožárům pouličního osvětlení a čekali na svůj osud.
Zjistil ještě něco. Ohřívač na pizzu byl dočista prázdný. Uvnitř byly jen peníze za zmizelé pizzy a malé spropitné.

3

April otevřela dveře svého bytu. Byla to katastrofa. Bydlet v jednom bytě s Nindža-želvami, i když jen nakrátko, nebylo lehké. Neustále tu bylo rušno. Celý den se jedla pizza a v bytě byl pořád neskutečný binec.
April sebrala francouzák, dvě matky a pár šroubů. Dala je do krabice a tu schovala do skříně.
„Donatello,“ řekla si.
Postavila na nohy převrácené křeslo.
„Leonardo,“ poznamenala.
Sesbírala ze země časopisy, rozházené všude po pokoji, a složila je na hromádku.
„Raffael,“ zabručela.
Složila prázdné krabice od pizzy a hodila je do koše.
„Michelangelo,“ povzdechla si, když rozpoznala stopy čtvrtého hosta. Nepořádek však nezmizel. Nejčistotnější je snad ta krysa, pomyslela si.
Najednou se rozlétly dveře a viníci přiskákali dovnitř.
„Bezva rozcvička, kluci,“ prohlásil Michelangelo a skočil do křesla, které April právě narovnala.
„Extratřída, bráškové,“ potvrdil Leo.
„Superextratřída,“ dodal Raffael, shodil všechny polštáře z gauče na zem a natáhl se na ně.
April smutně sledovala, jak se ten binec opět vrací.
„Hele, kluci,“ začala váhavě. Měla želváky ráda a nechtěla je komandovat, ale její byt začínal vypadat jako chlívek.
„Jo, April, co je?“ zeptal se přátelsky Raffael.
„Přinesli jsme večeři,“ řekl Donatello, dřív než April mohla začít něco vysvětlovat.
Byla to pizza. Samozřejmě.
Michelangelo otevřel krabici s pizzou a vdechoval vůni svého nejoblíbenějšího jídla.
„Je čas dát se do toho,“ zašklebil se slastně.
Rafael si ukousnul, polkl a začal s uspokojením vyprávět o vzrušující bitvě, kterou právě venku svedli.
„Hele, viděli jste, jak jsem tomu všivákovi vzadu jednu vrazil?“
Leonarda to nedojalo, nebo nechtěl, aby si Raffael myslel, že ho to dojalo.
„Jo? No a? Takovýho blbečka by přepral každej.“
„Chceš si to zkusit?“ navrhl mu Raffael.
Než se April dozvěděla, co se přihodilo, stáli Raff a Leo na gauči a předváděli boj s pizzami místo zbraní.
„Kluci, kluci!“ snažila se April přerušit rvačku. „Mám na zítra spoustu čtení a byla bych ráda, kdyby tu byl klid.“
To však nezabralo. Bitva pokračovala.
„Tak,“ zkoušela to jinak, „už jste si našli nějaké nové místo na bydlení?“
To fungovalo.
„No, ještě ne,“ přiznal Donatello. „Je to dost těžký, najít dobrý podzemní ubytování.“
April tomu dobře rozuměla. Želváci bydleli u ní, protože jejich domov v newyorských stokách objevili a zničili příslušníci klanu Fut. Byla to banda zlých nindžů. Vedl je Trhač, odvěký nepřítel jejich učitele a mistra Třísky.
„Mohli bysme se vrátit do kanálu, kde jsme bydleli,“ řekl Raffael. Snažil se projevit ochotu, aby na April trochu zapůsobil.
„Jo, to teda určitě,“ řekl Leo, »když asi pět set fuťáků ví, kde bydlíme.“
„Minule jsme je ale, bráško, pěkně pobili,“ připomněl Raffael. „Teď všichni sedí ve vězení. A kromě toho, Trhače jsme definitivně oddělali. Tak čeho se bojíte?“
„Malá oprava,“ připomenul Leo. „Tříska oddělal Trhače.“
„No jo, jen buď přesnej,“ ušklíbl se Raffael.
„Fakt je, že to byl náš mistr, kdo srazil Trhače dolů,“ pokrčil Leonardo rameny.
Raffael šel k oknu a podíval se ven. Rozpomínal se na Trhačovu poslední bitvu. Zdálo se mu, že ho stále vidí v nablýskaném brnění s ostrými čepelemi, jak padá ze čtvrtého patra dolů do popelářského vozu.
Raffael si stoupl na okraj okna, jako by chtěl opakovat Trhačův pád.
„Udělal holubičku s polovičním obratem...“
„Raffaeli, slez z toho okna!“
Raff poslušně seskočil z parapetu a otočil se za hlasem svého mistra.
Tříska, stará, metr a půl velká krysa, stál u zábradlí na půdu, které bylo nedaleko Aprilina okna, a nahlížel do obýváku.
„Nikdy nezapomínejte, co jste zač,“ řekl Tříska přísně želvákům. „Jste nindžové. Musíte stále trénovat umění být nenápadní a neviditelní. Všichni.“
„Já tornu nerozumím,“ řekl Raff. „Proč jako? Vždyť jsme zachránili město. Proč nemůžeme jít do města, užívat si a být slavní?“
Tříska si povzdechl:
„Tohle jsme už probírali.“ Tušil, že o tom bude muset mluvit znovu.
„Pojďte ke mně, děti moje.“ Nindža-želvy se kolem něj shlukly a čekaly, co bude. „Již patnáct let jste uzavřeni tady dole. Teď vás láká svět nahoře, protože jste mladí.“
To, co řekl, byla pravda. A všichni želváci to věděli.
„Ale lidé venku by vám nikdy nerozuměli. Jejich svět je náš, ale jenom proto, abychom ho chránili. Ne proto, abychom v něm žili.“
Michelangelo zbledl.
„To si u nich nemůžem objednat ani pizzu?“ zeptal se.
„S pizzou je to v pořádku,“ usmál se Tříska. Považoval totiž želváky za své vlastní děti.
„Fuj, už to vypadalo, že budu mít infarkt,“ řekl Michelangelo s úlevou.
„Hele, Miky, hoď mi kus pizzy,“ žadonil Raffael, když už to vážné povídání skončilo.
Michelangelo splnil jeho přáni doslova. Upatlaný kousek pizzy s rajčaty, sýrem a houbami letěl přes celý pokoj směrem na nový bílý gauč.
„Uf, dávej ba...“
Raff vytáhl své sai a nabodl na ně letící pizzu, těsně než přistála na bílém gauči.
„...cha,“ dokončila s úlevou April.
„Vydrž, dítě,“ řekl Tříska. „Už tu moc dlouho nebudeme.“
April byla dojatá. Nechtěla, aby si mysleli, že je tam nechce. No, i když...
„Já to tak nemyslela, chlapci, můžete tady zůstat, jak dlouho chcete,“ řekla zaraženě.
„Jé, paráda, mě se to tu docela líbí.“
„Ne,“ řekl Tříska vážně. „My nepatříme sem nahoru.“
„Ano, mistře,“ řekl poslušně Leonardo. Raffael se po něm opičil a Tříska to zahlédl.
„Á vida! Deset kliků. A hned!“ nařídil.
Raff a Leo začali poslušně dělat kliky.
„Raz... dva... tři...,“ počítali dohromady.
Tříska šel pomalu k oknu a poslouchal, jak jeho žáci počítají.
„Tolik sily je vyplýtváno zbytečně,“ řekl si pro sebe, stejně jako to kdysi říkával svým žákům: „Pamatujte si, pravý nindža je pánem všech věcí. Pánem svého okolí a přírody. Hlavně je ale pánem sebe sama. Zaměřte myšlenky k cíli naší cesty, a nechte Trhače pohřbeného.

4

Poslední popelářský vůz vyklopil svůj poslední náklad odpadků a odjel ze smetiště. Vypadalo to, jako by hory odpadků převyšovaly věže města, které toto smetiště vytvořilo.
Tu a tam se ve stálé honbě za kouskem potravy vynořily ze smetí krysy. Nikdo je neviděl. Když padl soumrak, cvrčkové nadějně cvrkali. Nikdo je však neslyšel.
Najednou se začala jedna z hromad odpadků hýbat. Slupky od banánů a jiná veteš se kutálely dolů. Nejdřív pomalu, pak rychleji. Jedna krysa se zvědavě zastavila. Její pozornost upoutal kousek zářícího kovu. Ten kov se začal pomalu pohybovat. Ve třpytu hvězd se zářivě leskl. Vystrašená krysa utekla.
Kov se opět začal hýbat. Vynořil se z kupy popela. Byla to nindžovská čepel, připevněná k rukavici nasazené na ruku. Z hromady smetí se nejdříve vynořila ruka, pak celá paže. Ruka s paží začala systematicky odhrabávat odpadky kolem sebe, až se objevil celý člověk. Byl tak vyčerpaný, že musel sebrat všechny své síly, aby se z hromady odpadků, která ho málem stála život, dostal.
Byl to velký muž, vysoký a silný. Byl oblečený v nindžovské zbroji. Kovové brnění mělo od hlavy až k patě ostré čepele. Jmenoval se Trhač a byl stále živý!

5

Na druhé straně města bylo vrakoviště. Bylo plné kovového šrotu. U vchodu stála malá bouda. Uvnitř posedávalo několik mladých mužů, kteří na sobě měli Černé roztrhané dogi - nindža-obleky. Byl to ubohý zbytek bojovníků klanu Fut.
„To je všechno?“ ptal se jeden z nich.
Jeho kamarád pokrčil rameny. „Ostatní asi sebrali poldové,“ řekl unaveně.
„Možná že nás ostatní nemůžou najít,“ řekl první v naději, že jich z Manu přežilo víc. Boj s želváky byl tvrdý.
„Všichni jsme ale věděli, že kdyby se něco dělo, tak se máme sejít tady, na vrakovišti.“
„Nngghhhh!“ řekl Tatsu, Trhačův komplic. Tohle byl způsob, jak si vynucoval pozornost mužstva. Moc nemluvil, ale vždycky mu bylo rozumět.
„Náš pán... pryč! Nggh!“ Rozbil dřevěnou kozu pěstí. „To si odpykají! Aiéé! Rozštípl dřevěný stůl hranou ruky. „Já, Tatsu, teď šéf. Kdo nesouhlasit, krok dopředu.“
Tatsu opět zvedl ruku, aby něco rozmlátil — tentokrát židli. Mohutně se napřáhl, ale než mohl udeřit, chytila jeho ruku jiná, cizí ruka.
„Vyzývám tě k boji!“ řekl slavnostně útočník.
Zbytek klanu Fut se zadíval na maskovaného vetřelce.
„Ta tvář,“ zaváhal jeden.
„A ten hlas,“ přemýšlel druhý.
„Mistr Trhač!“ zvolal Tatsu v bázni a padl na kolena. Všichni se uctivě uklonili.
Za chvilku jim Trhač prozradil svůj plán.
„Vyber nejlepšího muže z těch, který zbyli,“ řekl Tatsuovi. „Chci, aby pronásledoval tu reportérku. Jedině ona nám pomůže najít ty hnusný netvory, co mi udělá tohle.“
Ukázal na svůj špinavý oblek a pomačkané brnění.
„A pak, pane? Obnovíme náš klan?“
„Ne. Pak už zbývá jenom jediná věc.“ Přivřel oči a řekl pomalu, aby si to slovo vychutnal: „Pomsta.“

6

April se otočila k televizní kameře a usmála se. Stála uprostřed chemického odpadu. Nebylo lehké se tam usmívat, ale měla rozhovor a cítila, že je to velmi důležité.
„...v moderní době, v době ekologického zneužívání přírody, je hezké najít společnost, která se snaží pomoci,“ řekla April do kamery. Pak se otočila k muži, který stál vedle. Měl na sobě pracovní plášť se zkratkou C. T. V. na kapse.
„V poslední den očistné akce společnosti Celkového technického výzkumu jsem navštívila jejího mluvčího, profesora Jordana Perryho. Dobré odpoledne, pane profesore.“
Profesor Perry se nervózně usmál. „Dobré odpoledne, slečno O’Neilová.“
„Pane profesore, mohl byste nám říci, proč se společnost C. T. V. konečně rozhodla odstranit odpad, který tu byl zahrabán tolik let?“
Profesor Perry se zhluboka nadechl.
„Ano,“ začal, „pokusím se odpovídat stručně. Nebo to půjde později vystřihnout? V případě, že bych začal moc žvanit, což naneštěstí...“
„Pane profesore, právě živě vysíláme,“ připomněla April, aby si uvědomil, že jde o přímý přenos.
„Ano, dobře,“ řekl rozpačitě. „Tak abych vám odpověděl na tu vaši skvělou otázku...“

„Hele, kluci, co je to za tlučhubu?“ zeptal se Raffael. Všichni sledovali přímý přenos u April v bytě. Bylo mu líto April, ale ještě víc mu bylo líto sebe, že se na to musí dívat.
„Víš co, dej mu pokoj,“ řekl Don. „Je to vědec.“
„...naše organizace se už dlouho zajímá o blaho naší společnosti,“ žvanil profesor.
„Nedávaj na druhým programu Receptář na neděli?“ zeptal se Raffael.
„Jo, ale nech to bejt,“ řekl Don. „Díváme se přece na April.“
„...ano, ovšem, ukládali jsme na tomto území nějaký odpad - samozřejmě netoxický, ale teď máme účinnější způsoby, jak se zbavit odpadu, který...“
„A co takhle Rádce zahrádkáře?“ navrhl Raffael. „Slyšel jsem, že tam budou předvádět speciální zahrádkářský hadice.“
„...a tak se C. T. V. rozhodlo na vlastní náklady odstranit všechny tyto vedlejší produkty a vhodným způsobem je zlikvidovat...“
Raffael už toho měl opravdu dost. „Kluci, přepneme to, ne? Možná že budou dávat něco o tom našem včerejším boji,“ řekl a natáhl se pro ovladač.
„Nepřepínej to!“ rozkázal Tříska, který se zjevil želvákům za zády. Raffael si ani nevšiml, že tam je. Všichni se k němu otočili. Zdálo se, že něco z toho, co viděl, ho velmi vzrušilo.
Profesor se na April opět usmál:
„A to je opravdu vše, co k tornu mohu říci, slečno O’Neilová.“
April mu úsměv opětovala, ale nevěřila, že to bylo opravdu všechno.
„Děkuji,“ řekla zdvořile a podívala se opět do kamery. „Skončil přímý přenos z New Jersey, provázela April O’Neilová, redakce Dobrých zpráv, 6. kanál.“
Když vypnuli kamery a zhasli světla, April podala rychle mikrofon jednomu spolupracovníkovi a utíkala za profesorem. Měla pocit, že něco nebylo v pořádku.
„Nevadilo by vám, kdybych vám položila ještě pár otázek bez kamery?“
„Vůbec ne,“ přikývl profesor. Pak se však podíval na hodinky. „Škoda,“ pokrčil rameny. „Možná někdy jindy, slečno O’Neilová.“ A než se nadála, byl pryč. Teď si byla opravdu jistá, že profesor před ní skrývá nějaké tajemství. Zklamaně se vrátila k přenosovému vozu, kde její nový spolupracovník Freddy právě svinoval kabel.
„Jak se vám líbí první den v práci, Freddy?“ zeptala se April.
„Ujde to,“ odpověděl. „Řekněte mi ale, co jste se ho chtěla ještě zeptat?“
„Nóó...‚“ začala April a přemýšlela, jestli by to vůbec mohla vysvětlit. „Já ani nevím,“ řekla konečně. „Ale nedělejte si starosti, jsem placená od toho, abych byla zvědavá.“

7

Freddy byl také placen za to, aby byl zvědavý, nikoli však redakcí Dobrých zpráv. Opatrně následoval profesora Perryho. Viděl, jak se baví s dvěma muži a posílá je směrem k lesíku. Okamžitě se za nimi vydal. Přikrčil se a běžel potichu trávou. Když se muži zastavili na okraji paseky, schoval se za velký kámen.
„Jak jste tohle mohli přehlídnout?“ zeptal se jeden pracovník C. T. V. druhého.
„Já vůbec nevím,“ pokrčil rameny ten druhý.
První muž vytáhl metr a začal odříkávat čísla. Druhý si je zapisoval do bloku.
„Sežeň nějaký lidi, já najdu profesora. Teď na to musíme dávat pozor.“ Říkal to velmi vážně.
Oba muži odešli.
Když byli z dohledu, Freddy se připlížil k místu, kde muži něco zkoumali. Nebylo vůbec těžké zjistit, co výzkumníky z C. T. V. tak rozrušilo. Objevil se před ním záhon pampelišek. Nebyly to však normální pampelišky. Každý květ byl větší než volejbalový míč. Byly to mutantní pampelišky!
Freddy si jednu opatrně utrhl a odnesl ji zpátky do televizního vozu. Nechtěl, aby ji někdo viděl, obzvlášť ne ta reportérka, která má určitě nějaké podezření.
Profesor zůstal jako solný sloup, když mu asistent pampelišky ukázal. Hrozně ho to vyděsilo.
„Hmmm, jestli je půda až takhle moc zamořená, tak tam těch porušených zásobníků musí být víc, než jsme původně předpokládali.“
„Ale jak se to mohlo stát?“ zeptal se jeden z asistentů. „Byly zakopány teprve před patnácti lety.“
„Patnáct nebo padesát. To nehraje žádnou roli. Hlavně zajistěte, aby se o tom nikdo cizí nedozvěděl,“ přikázal profesor.
„Asi to nebyl dobrý nápad, pozvat tu televizi!“
„S tím nesouhlasím,“ řekl profesor Perry. „Když chcete něco utajit, je někdy lepší pustit o tom nějaké informace na veřejnost.“
„Ale co kdyby se to dostalo do nesprávných rukou?“ ptal se asistent v neblahé předtuše.
„Toho risku jsem si vědom,“ řekl ostře profesor. „Zodpovědnost beru na sebe.“

Na vrakovišti za řekou držely nesprávné ruce mutantní pampelišku. Ty ruce patřily Trhačovi. Otáčel pampeliškou a opatrně ji zkoumal.
„Tohle není důvod, proč jsem tě tam poslal. Měls sledovat tu ženskou!“ řekl Freddymu.
Tón pánova hlasu Freddyho znervózňoval. „Ne, pane,“ řekl zoufale Freddy v bázni před Trhačovým hněvem. „Ale já...“
„Ticho!“ rozkázal Trhač.
Freddy se tak bál, že Trhač slyšel, jak mu buší srdce.
„Tohle by možná mohlo být ještě lepší...‚“ přemýšlel.
Freddyho srdce se zklidnilo.
„Ať už způsobilo tuhle mutaci cokoliv, určitě nám to pomůže najít nepřátele. Tatsu!“
Tatsu si stoupl do pozoru. „Ngggh,“ řekl souhlasně.
„Sežeň svoje nejlepší muže. Dneska v noci půjdete do akce!“
„Ngggh.“

8

V Aprilině bytě byl stále nepořádek, ale už to nebyl takový binec. Želváci dělali všechno proto, aby uklidili.
Donatello myl podlahu mopem stejně dobře, jako by bojoval se svým bo. Leonardo měl hadr na špičce svých mečů. Čistil takhle dokonce lustr. Raffael napichoval papírky a jiné smetí na svoje sai.
„Hele, kluci, podívejte se na tohle!“ volal Michelangelo. V jedné ruce měl leštidlo na nábytek a v druhé starý hadr. Stříkl leštidlo na stůl a začal leštit. „Namažeme, smažeme, namažeme, smažeme...“
Raffael po něm hodil mokrou houbu.
„Drž klapačku, jo?“ doporučil mu. To zabralo.
Otevřely se dveře a vešla April. Nemohla přehlédnout snahu Nindža-želv, ale ani dvoumetrovou horu krabic od pizzy.
„Jé, dík, kluci,“ pochválila je s úsměvem. „Nevíte, kde je Tříska?“
„Od tý doby, co viděl tvoji reportáž, tak je pořád na střeše. Já vůbec nevím, co tam vlastně dělá...“
„Došel jsem k rozhodnutí,“ řekl Tříska z parapetu, kde stál.
Leonardo se mu poklonil. »Meditoval jsi spoustu hodin, mistře.“
„Ano. A Čas se naplnil. Pojďte se mnou nahoru!“
Bez zbytečných otázek ho želváci následovali nahoru k nouzovému východu. April šla také.
„V posledních hodinách jsem uvažoval o spoustě důležitých věcí,“ začal Tříska. „Některé z nich jsou právě otázky našeho původu: kanál a naše transformace.“
Raffael byl hrozně zvědavý na to, co chce Tříska říct, ale nemohl si pomoci, připadal mu stejně nudný jako profesor Perry. Nechal si to však pro sebe.
„…ale odpovědi na ně zůstaly skryty v minulosti. Jsou uloženy tak hluboko v temnotách, že k nám až do dneška nepronikly.“
Raffael a jeho bratři byli hrozně zvědaví.
„Světlo přítomnosti zasahuje až do temné minulosti, aby ji osvětlilo.“ Tříska sáhl do pláště a vytáhl odtud starý válcovitý zásobník rozbitý na dva kusy.
„Tohle jste ještě nikdy neviděli, ale víte, co to je.“
„To je ta nádoba, co v ní byl mutagen...,“ začal Leonardo vzrušeně.
„Který nás všechny proměnil,“ dokončil za něj Tříska. „Nechal jsem si to celých těch patnáct let.“
„Ale proč nám to ukazuješ až teď, mistře?“ zeptal se Leonardo.
Tříska držel obě části válce, každou v jedné ruce. Pomalu s nimi pohyboval, až je spojil k sobě. Teď si mohli želváci i April přečíst nápis, který se táhl přes rozbitou část.
„C. T. V.!“ vykřikla April vzrušeně. „Já to věděla. Věděla jsem, že ti chlápkové mají něco společného ještě s něčím dalším.“
„Ano,“ souhlasil Tříska. „A my musíme přesně vědět, co to je. Protože jestli tohle není jediný zásobník, hrozí městu hrozné nebezpečí.“
Věc začínala být pro Nindža-želvy zajímavá. Želváci se vždycky uměli těšit z toho, že vypadají zvláštně, a vůbec jim to nevadilo. I když byli mutanti a odlišovali se od ostatních, uměli své odlišnosti použít k dobrým skutkům. Přítomnost jim potíže nedělala. S minulostí to však bylo horší. Ta pro ně znamenala velkou neznámou. Dychtili proto po jakékoliv informaci o svém původu.
O tom všem přemýšlel Donatello, když se díval na válec v Třískových rukách.
„Nevědět kdo jsme…‚ jaký jsme…“
„Minulost se navrátila, děti,“ řekl Tříska. Je čas, abychom našli své odpovědi.“

9

Profesor Perry seděl sám ve výzkumné stanici. Zářící displej počítače vrhal tajuplné světlo na zásobník v jeho rukách. Byl úplně stejný jako ten, který Tříska ukazoval Nindža-želvám. Jediný rozdíl byl vtom, že tenhle nebyl rozbitý. Byl naplněn zářivě zelenou látkou.
„Ty jsi ta poslední, viď?“ promluvil profesor k nádobce. Válec se místo odpovědi zachvěl.
Profesor zkontroloval identifikační číslo na zásobníku a na obrazovce. Souhlasilo to. Byl opravdu poslední.
„Obávám se, že tvoje ničení přírody skončilo,“ pokračoval profesor. Byl rozhodnut mutagen zničit, změnit škodlivou radioaktivní tekutinu na neškodnou a nejedovatou látku. Chemické přístroje byly připraveny. Sáhl po válci, ale ten zmizel.
„Co to...!“
To bylo poslední, co řekl, než mu ruce v černých rukavicích zakryly ústa, aby ztlumily křik.

10

Želváci přistáli téměř neslyšně na střeše laboratoře. Donatello si prohlížel toto nezajímavé stavení. Byl znepokojen představou, že by odpověď na otázku jejich původu byla v takové nedůstojné budově.
„Nic moc, tohle místo,“ řekl zklamaně.
Leonardovy myšlenky byly však plně soustředěny na splnění úkolu a o těchto věcech nepřemýšlel.
„Buďte opatrný. Nevypadá to, že je tu noční hlídka, ale radši se budeme pohybovat potichu…“
„No jo,“ řekl Raffael netrpělivě. Už se nemohl dočkat lovu. Neměl čas na Donatellovy emoce, nebo na Leonardovo velení. Byl čas na akci. „Tak honem, jdem na to,“ nutil ostatní.
Michelangelo našel otevřené okno. V několika vteřinách byli všichni čtyři želváci vevnitř.
Donatellovi se ulevilo, když viděl velkou místnost, která na něj udělala dobrý dojem. To bylo ono. „Tak co si, kluci, myslíte, že tady najdem? Víte, o nás. Ať je to co chce, ale vsadím se, že to bude něco zvláštního.“
Miky se rozhlížel po místnosti. Byla veliká, ale nezdálo se, že by tam našli to, co hledají.
„Buď máš pravdu, nebo jsme na špatný adrese.“
Michelangelo zahlédl zář obrazovky computeru. Pak uviděl spoustu zajímavého chemického vybavení.
„Héj,“ zavolal polohlasem. Všichni želváci pomalu došli až do rohu laboratoře, kde ještě před pár minutami profesor Perry dokončoval svou práci.
Když to Donatello viděl, rozzářily se mu oči. Měl rád vědu a technické věci. Ostatní se na něj podívali a čekali na vysvětlení.
„Nemám ani zdání, na co to všechno je,“ řekl Donatello.
„Bezva videohry,“ navrhl Michelangelo a ukázal na joystick.
Donatello se zašklebil. Teď nebyl čas na legraci.
„Hele, nějaký ty věci jsou ještě v chodu,“ řekl Leonardo.
„Nojo,“ potvrdil Raffael a díval se pozorně na chemické přístroje. Byla tam celá sada kádinek a trubic s bublající tekutinou. Bublala vesele a tajemně.
„Hele, Leo,“ volal Donatello od profesorova počítače. „Podívej se na tohle. Vypadá to, jako by se tu odehrála nějaká rvačka.“ Ukazoval na rozbitou kádinku a převrhnutou židli. Pak se podívali na obrazovku.
„Co si o tom myslíš, Done?“ zeptal se Leonardo.
Donatello se zamyšleně poškrábal na hlavě. „Vypadá to jako série nějakých poznávacích čísel. Podívej, tady je u každého napsáno: Zlikvidováno. Zlikvidováno. Zlikvidováno...“
„Hej, kluci,“ řekl Michelangelo a všichni se k němu otočili, aby zjistili, co našel. Byla to odpadová bedna plná prázdných zásobníků, které byly navlas shodné s tím, co jim ukazoval Tříska. „Vypadá to, že už o ně nemají zájem. Vyhodí je na skládku.“
„Možná. Až na jeden,“ řekl Donatello a pořád sledoval obrazovku.
„Co tím jako myslíš?“ zeptal se Leonardo.
„Jé, hele,“ ukázal najednou Leonardo na displej. U jednoho z těch čísel nebyla poznámka „Zlikvidováno“. Stálo tam: „Aktivní“.
„Můžeš najít, kde je?“ zeptal se Leonardo.
„No, pokusím se,“ odpověděl Donatello. „Ale jestli je to zakódovaný, moh by se vymazat celý program.“
Byl to risk, který stál na zkoušku.
„Tak do toho,“ řekl Raffael. Donatello se nedal příliš pobízet.
Pracoval zuřivě. Neustále bušil do počítačové klávesnice. Ostatní se kolem něj shlukli a s napětím ho sledovali. Donatello byl prostě geniální, ať šlo o přístroje jakéhokoliv druhu. Věděli, že jestli je to možné zvládnout, on to určitě dokáže.
Sledovali ho tak soustředěně, že si ani nevšimli stínu za sebou. Nikdo neslyšel tichý zvuk kroků blížícího se útočníka. Jenom Donatello zpozoroval zvláštní mihotavý pohyb na obrazovce a pochopil, že někdo zvedá ruku k úderu.
„Pozóór!‘ zařval.
Želváci šli k zemi tak rychle, že Tatsu praštil jen do obrazovky, která se roztříštila na milión kousků.
Leonardo vykoukl zpod stolu. A i když toho neviděl moc, stačilo mu to.
„Fuťáci!“ vykřikl.
Donatello se díval na druhou stranu. Viděl padoucha Tatsu, jak něco drží v ruce.
„Chybějící zásobník. On ho ukrad!“
„Seberte mu to!“ řval Raffael.
Želváci zaútočili.
Když se vynořili z úkrytu za stolem a vrhli se k němu, hodil Tatsu nádobku jednomu nindžovi z klanu Fut. Tohle byla práce pro opravdového atleta. Michelangelo vyskočil do vzduchu, udělal dva přemety vzad a proletěl kolem zásobníku.
„Uááá.“
Skočilo na něj několik černě oděných bojovníků klanu.
„Asááá!“ vykřikoval uprostřed zuřivého boje. Válec létal vzduchem sem a tam. Zelené ruce po něm bezúspěšně lapaly. Vždycky jim proklouzl. Najednou po něm chňaply černé rukavice a ozvalo se strohé: „Zmizte!“
Místnost se zaplnila slzným plynem, a černí nindžově rázem zmizeli.
„Hele, berou roha!“ volal Raffael.
„Néééé!“ vykřikli sborem ostatní a začali útočníky pronásledovat. Po chvíli však zjistili, že už je nedohoní, že jsou nadobro pryč. Prostě se úplně vypařili.

Trhač otáčel zásobníkem v rukou, jako by ho potěžkával a přitom zkoumal jeho kvalitu.
„A tenhle byl jedinej?“ zeptal se.
„Nghhh,“ ujistil ho Tatsu.
„Pak je tedy načase, abysme zjistili, co tenhle mutagen umí. Že jo, profesore?“
Trhač se otočil. Profesor seděl vedle na židli a pořád měl na sobě pracovní oblek C. T. V. Byl svázaný a měl v puse roubík.

11

April skutečně neměla lehké rozhodování. Měla želváky ráda. Byli to její nejlepší kamarádi a být s nimi bylo vždycky zajímavé. Většinou byla legrace. Někdy to zas bylo velmi napínavé, nebo dokonce nebezpečné. Na druhé straně to však nebyli nejpořádnější spolubydlící.
Michelangelo sundal ze zdi svůj módní kalendář a sroloval ho.
„Ale vždyť vy jste ještě nenašli žádné bydlení!“
Leonardo si sbalil věci do ruksaku. „April, bylo by pro tebe hrozně nebezpečný, kdybysme tu teď, když se klan Fut obnovil, zůstali. Určitě nás hledají.“ Nikdo z nich nemohl zapomenout na to, co se stalo posledně, když je příslušníci klanu objevili u April. Celý byt vyhořel!
„Víte co?“ začal Raffael věcně. „Mohli by sme je pro změnu hledat my. Mají přece ten mutagen.“
„Nejdřív se přestěhujem. Pak budem hledat,“ řekl rozhodně Leonardo.
Michelangelovy myšlenky byly úplně někde jinde. Tam, kde bývávaly často.
„No, nevím jak vy, kluci, ale já bych si dal nějakou...“
„Pizzáá!“ zavolal hlas z chodby.
„Hůůáá, perfektum mobile!“ radoval se úplně překvapený Michelangelo. Někdy mu ostatní uměli číst myšlenky, zvlášť když šlo o pizzu, ale tohle bylo divné. „Já jsem si ale žádnou pizzu neobjednal,“ zatvářil se podezřívavě.
Někdo strkal nos do dveří.
„Slečna O’Neilová?“ zeptal se hlas. Byl to známý hlas.
Přesto želváci nevěděli, komu patří. Nechtěli, aby je tam ten člověk viděl.
„Ne, počkejte!“ zvolala April a přidržela nohou dveře. Želváci ve vteřině zmizeli. Zmizeli tak, jak to umějí jen oni. Michelangelo si klekl na všechny čtyři, hodil přes sebe ubrus — a byl tady stůl. Raffael ze sebe udělal stojan na květiny. Leo a Don zamířili do kuchyně a do koupelny. Poslíčka z pizzerie však Aprilina noha nezastavila. Vešel dovnitř, dřív než ho byla ochotná vpustit.
„Jak je?“ zeptal se se zájmem. April se ohlédla přes rameno. Bála se, že je uvidí. Ale nemusela mít obavy. Stál tam jen podivný držák na květiny a stůl s pomačkaným ubrusem.
„Ale my... teda já... jsem si žádnou pizzu neobjednala. To musí být omyl!“
Chlapec nakukoval April přes rameno a pozorně si prohlížel byt.
„Já vím, objednal si to ten chlapík z třistatřinácky, ale zdá se, že tam teď není. Tak jsem si řekl, že byste to mohla chtít vy, když si toho vždycky tolik objednáváte.“
Teď si želváci vzpomněli, odkud ten hlas znají. Byl to Keno, ten hoch, se kterým se setkali u obchodního domu.
„Hmmm,“ zabručel Keno a rozhlížel se kolem. Zahlédl Michelangelovu nunčaku. „Kde jste to vzala?“ zeptal se.
April rychle zapřemýšlela.
„To je moje.“ Zvedla nunčaku a začala s ní nemotorně točit. „Čas od času si trochu začukuju,“ řekla a praštila se do ruky.
„Bejt váma, tak bych víc trénoval,“ řekl Keno. Položil pizzy na „zvláštní“ stůl a začal zkoumat „stojan“ na květiny. April se bála, že má nějaké podezření, a chtěla, aby odešel.
„Víte co, já si teda tu pizzu vezmu.“ Hodila nunčaku na zem, aby si ještě více neublížila. „Počkejte chvilku, já si jenom dojdu pro peněženku.“
„Ne, ne, to je v pořádku,“ řekl Keno uspokojen svým objevem. „To byla moje chyba. Ale přece jenom ještě něco...“
Zvedl nohu a dupnul vší silou na podstavec stojanu na kytky.
Raffael se nemohl udržet. „Áááááuu!“ zaječel bolestí. Kytka s květináčem spadly na zem a Raffael poskakoval na jedné noze — na té zdravé.
„Já to věděl!“ prohlásil radostně Keno.
Želváci se začali vynořovat ze svých skrýší.
„Můžu mu jednu vrazit?“ zeptal se Raffael April.
Držel si bolavou nohu a pořád úpěl. „Prosím tě, řekni mi, že ho můžu zabít!“
Keno se jenom usmíval. Připadal si docela chytře, že vylákal ta podivná stvoření ze skrýší. Byl však domýšlivý jen do té chvíle, než uviděl nejpodivnější příšeru ze všech, metr a půl vysokou krysu. Kenovi překvapením spadla čelist.
„Myslím, že byste si měl raději sednout,“ řekl Tříska. Keno si sedl rovnou do květináče.

Ačkoliv Tříska vždycky říkal, že Nindža-želvy musí být pro ostatní svět neviditelné, věděl, že jsou prostě situace, kdy to není možné. Když se taková situace naskytla, musel vyprávět příběh o původu želváků. Vyprávěl o radioaktivním mutagenu, o tom, jak učil želvy mluvit a jak došlo k tomu, že je pojmenoval a přivlastnil si je jako svoje děti:
„…ve stoce jsem našel starou knihu o renesančním umění a podle ní jsem pojmenoval všechny své syny.“ Pak představil Kenovi jednoho želváka po druhém: „Leonardo, Michelangelo, Donatello a Raffael.“
„Jo a všichni dobrý končí na o,“ škádlil Michelangelo.
Tříska zabránil Raffaelovi, aby se na Michelangela vrhnul. Pak se obrátil k Mikymu.
„Michelangelo!“ řekl přísně.
Miky hned věděl, o co jde. Beze slova začal dělat přemety. „Jeden... dva...“
„Takže v podstatě se mi pokoušíte říct, že jste byli zaslizovaný, jo?“ zeptal se Keno.
„To nebyl sliz. To byl mutagen,“ odpověděl naštvaně Raffael. Zlobil se ještě kvůli té noze.
„A venku je toho ještě dost,“ řekl Leonardo.
„Kde?“ zeptal se Keno.
„Pět... šest…‚“ slyšel, jak Michelangelo počítá a přitom odfukuje.
„To právě nevíme,“ odpověděl Donatello. „Víš, existuje něco jako klan nindža-zlodějů, opravdu tajná skupina, a říkají si…“
„Fut?“ doplnil Keno.
„Tys o nich slyšel?“ zeptal se Don udiveně.
Keno přikývl. „Víš, venku se říká, že chlápkové hledají kohokoliv, kdo má talent pro nindžutsu. Hlavně mladý kluky. Hele, mám nápad. Já se k nim přihlásím a zjistím, kam by nás to mohlo dovést.“
„Do velkých potíží,“ řekla April.
„V žádným případě, Keno,“ řekl Leonardo. „Zapomeň na to!“
Raffael si tím však nebyl tak jistý.
„Hele, věřte, že se mi to blbě říká, ale ten kluk má...“
„Ne!“ řekl Tříska rozhodně.
„Čtrnác… patnáct...,“ hučel Michelangelo v pozadí.
„Proč ne?“ zeptali se Raffael a Keno současně.
„Je to příliš nebezpečné!“
„Ale…‚“ pokoušel se Raff.
„Ne!“ opakoval Tříska a celou debatu tak uzavřel. Raffael otráveně odešel z pokoje.
„Sedumnáct... osumnáct…‚“ funěl Michelangelo. Tříska, April, Keno, Don a Leo se k němu otočili, aby sledovali jeho závěrečný dvacátý přemet. Miky stál v rohu a dělal skvělé zvukové efekty. „Devatenáct... ufuf... dvacet.“
Náhlé ticho ho přinutilo, aby zvedl hlavu. Neočekával diváky a úplně zrudnul. „Jo, jo,“ povzdechnul si. „Jenom si tak odpočívám, víte? Začnu tam, kde jsem skončil. U patnácti?“
„U jedné!“ řekl přísně Tříska.
„Ano, mistře,“ uklonil se Miky po japonském způsobu. Pak poslušně začal od začátku.
„Raz... dva...“

12

V boudě na vrakovišti se zatím Trhač, Tatsu a několik dalších členů klanu Fut pozorně dívali, jak profesor Jordan Perry pracuje. Použil prázdné kanystry a trubky z vrakoviště, aby si vytvořil provizorní chemické zařízení. Gumová hadice vedla z jednoho hrnce přes strop boudy do dvou zamřížovaných klecí. Trhač se podíval na vědce a pak na Tatsua.
„To jsou opravdu dvě nejútočnější a nejodpornější zvířata, cos moh v noci najít?“
„Ngggh,“ potvrdil Tatsu.
„Oukej,“ řekl Trhač. Pak se otočil k vědci. „Nuže, profesore?“ zeptal se.
„Přípravy jsou hotovy. Nicméně…“
„Začněte!“ rozkázal Trhač a vůbec ho nezajímalo profesorovo váhání.
„Nicméně,“ pokračoval profesor nedbaje přerušení, „cítím profesionální zodpovědnost a chci zaznamenat svůj původní protest a upozornění na hrozné nebezpečí…“
Byl opět přerušen. Přerušil ho Tatsu svým přímo smrtícím pohledem. Profesor Perry věděl, že bitva je prohraná. „Takže dost povídání,“ řekl bezbarvě. „Začneme.“
Otočil kohoutkem a zvětšil plamen pod hrncem. Nazelenalá tekutina začala hrozivě bublat. Rozpínala se a kypěla, prskala v hadicích a nakonec pod velikým tlakem vystříkla do klece.
Trhač se pod maskou v dychtivém očekávání děsivě šklebil.

13

April stála uprostřed ulice. Snažila se vypadat přirozeně, ale nebylo to tak jednoduché. Stála nad otevřeným kanálem s deštníkem v ruce. Dívala se pokradmu doprava a doleva.
„Vzduch čistý,“ zašeptala do přítmí ve vchodu svého domu.
Kolem ní proběhla zelená žížnivá čára. „Tak zatím čau, April.“ Leonardo zmizel v kanálu.
„Drž nám palce!“ řekla žížnivá čára Raffael a zmizela v díře za velitelem.
„Ještě se vrátím pro Třísku,“ řekl Donatello a vklouzl do tmy za Raffaelem.
Michelangelo tolik nepospíchal. Věděl, že teď má příležitost blýsknout se tím, Jak umí napodobovat různé hlasy. Zvedl si límec baloňáku, stáhnul klobouk do čela a stal se Sherlockem Holmesem. „Nuže, milý Watsone, je čas se rozloučit.“
April se na chvíli ocitla v sychravé londýnské mlze.
„Možná že se sejdem, možná že rozejdem, možná…‚“ začal Michelangelo napodobovat další hlas, když v tom se z díry vynořila zelená ruka a stáhla ho za kotník dovnitř. Než stačil dokončit to dojemné rozloučení, byl pryč.
April se tiše zasmála. Měla Michelangelovo napodobování hlasů ráda.
Nad želváky zaklapl poklop kanálu. Byli zpátky v newyorské kanalizaci a hledali místo, kterému by mohli říkat domov.
„Hele, tak počkejte,“ řekl Raffael víc než otráveně. Nemohl se zbavit pocitu, že je něco důležitějšího, než si hledat místo k bydlení. „Tohle je úplná pitomost! Nahoře mají fuťáci v drápech zkázonosný mutagen, a my si tady dole klidně hrajeme na kupce bytu.“
„Raffaeli!“ zvolal Leonardo vztekle.
„Co? Vzpamatuj se, Leo!“ naléhal na něj důrazně Raffael. „Jako bys nemohl vymyslet něco lepšího než tohle!“
Leonardo se zarazil. Raffael měl pravdu. Kdyby tam byl Tříska, stálo by ho to nejméně dvacet přemetů. Raději naštvaně mlčel.
„Tak dost. Já jdu!“ oznámil Raffael a hledal žebřík z kanálu na ulici.
„To teda néé!“ chytil Leonardo Raffaela za ruku.
„Pusť mě!“
Už to vypadalo, že z toho bude rvačka, když zasáhl Michelangelo se svým napodobovacím uměním. Tentokrát místo Sherlocka Holmese napodobil prodavače bytů z televizní reklamy: „Mám odpověď na všechny vaše bytové požadavky. Patrový dům se dvěma záchody…“
Raffael se trochu zklidnil a Leonardo se dokonce usmál. Donatello položil Michelangelovi ruku na hlavu, jako by zkoušel na trhu meloun.
„Hmmm, ještě není dost zralej,“ oznámil. Michelangelovy legrácky sice zabránily rvačce, ale neodvrátily Raffaela od záměru dělat něco jiného než hledat bydlení.
„Odcházím,“ řekl, otočil se a šel pryč.
Raffael býval někdy náladový a nedalo ses tím nic dělat. Ostatní věděli, že je marné přemlouvat ho, aby s nimi zůstal. Ať si dělá co chce, stejně se zase vrátí. Oni teď měli spoustu jiné práce.
Leonardo je vedl podzemní chodbou.
„Víte,“ řekl Donatello a rozhlížel se kolem, „člověk by si myslel, že najít nový místo k bydlení bude jednoduchý…“
„Ale néééni,“ pokračoval za něj Michelangelo.
„Člověk by řek, že tady dole najde místo i blbec…“
„Ale nééé...“
„Člověk by...“
„Jáááůůů!“
Leo a Don se otočili, aby zjistiti, co se stalo. Ale po Michelangelovi nebylo ani stopy. Bylo slyšet jen ozvěnu výkřiku:
„Jaůůůjaůůů!“
„Miky? Miky! Jseš v pořádku?“ Žádná odpověď. „Miky?!“
„Kluci, něco jsem objevil!“ dolétl k nim najednou Michelangelův vzrušený hlas.
Leonardo a Donatello šli po hlase. Za chvíli se dostali až k místu, kde se propadla zem.
„Pojďte sem dolů!“ volal na ně Michelangelo. Leo s Donem poslechli.
„Vy zíráte, my zíráme,“ žertoval Michelangelo, když se k němu oba želváci připojili. Leonardo i Donatello překvapeně zjišťovali, že stojí uprostřed zrušené stanice podzemní dráhy. Tunely byly zavaleny kameny a stanice tak byla úplně odříznutá od ostatních chodeb. Stál tam i starý vůz metra.
„Týý brďo!“ zvolal Donatello nadšeně.
„Je to dobře schovaný,“ uznal Leonardo.
„A prostorný,“ dodal Donatello. „Má to přívod elektriky a vody. Co ty na to, Miky?“
„Asi je načase přestěhovat se do okrajový čtvrti.“
„Domove, sladký domove,“ zavrkal pateticky Leonardo.
Bylo rozhodnuto.

14

„Jak dlouho to bude ještě trvat?“ ptal se netrpělivě Trhač.
„Už jsem vám říkal, že nevím. Trvá to nějaký čas, někdy celé dny,“ odpověděl profesor Perry. Ale to nebyla odpověď, kterou chtěl Trhač slyšet.
Přešel přes místnost ke klecím a nakoukl dovnitř.
„Chci je co nejdřív,“ zavrčel.
„Vždyť jsem vám říkal, že…‚“ začal profesor vysvětlovat. Než však stačil svoji řeč dokončit, popadli ho tři černooděnci z klanu Fut a strčili ho zpátky na židli.
„Tihleti vám nestačí?“ zeptal se profesor rozzlobeně a ukázal na černě oděné muže, kteří ho hlídali.
„Klan Fut už proti mým nepřátelům selhal.“ Nenávist kapala z každého Trhačova slova. „Já jsem selhal taky.“ Vrátil se ke klecím. „Ale příště už to bude jiný!“ sliboval děsivě. „Příště bude bojovat mutant proti mutantovi.“
V kleci najednou nastal nějaký pohyb. Jedno ze zvířat vrčelo a chňaplo po Trhačově stínu. Druhé hlasitě vylo a zuřivě lomcovalo mřížemi klece.
Trhačovi přeletěl přes tvář úsměv.

15

Kdykoliv se Raffael rozhodl neposlouchat Třísku, nevzdal to v půlce, ale dotáhl to až do konce. Byl přesvědčen, že má pravdu. Byl si jist tím, že nejlepší způsob, jak zničit Trhače, je dostat Kena do klanu Fut.
Raffael stál ve stínu v jedné uličce a čekal. Opodál se bavil zabijácky vypadající mladík se skupinou chlapců. Jedním z nich byl Keno.
„…tak každej musí projít malou zkouškou,“ vysvětloval verbíř, který měl za úkol najít nové členy klanu Fut. „No a pak, když budete dost dobrý, můžete vstoupit do naší organizace. Ňáký otázky?“
Žádné nebyly. Všichni následovali siláka. Keno se zdržoval vzadu. Chtěl mluvit s Raffaelem.
„Já věděl, že to bude fungovat,“ řekl Keno vesele.
„Ale pamatuj si,“ zdůrazňoval Raffael, „že až najdem fuťácký hnízdo, budem koukat co nejdřív vypadnou, abysme to mohli říct našim, jasný?“
„Jé, možná bych si to měl někam zapsat,“ šaškoval Keno. Než mu to mohl Raffael odpovědět, přidal se opět ke skupině.
Raffael obrátil oči v sloup:
„Co jsem komu udělal?“ Nečekal však na odpověď. Šel Kenovi v patách, opatrně a nepozorovaně a jen doufal, že Keno nezapomene na to, co mu řekl.
„Silám odvedl chlapce do opuštěného skladu, kde jednoho po druhém zkoušel. Většina z nich nebyla moc dobrá. Vyřídili je raz dva. Až na Kena. S tím to bylo jiné. Lehce odrazil své protivníky sérií obranných protiútoků. V několika vteřinách leželi tři chlapi na žíněnce. Keno pořád stál. Zabiják, který je přijímal, byl víc než spokojen.
„Říkals, že se jmenuješ Keno? Zdá se, že jseš jedinej schopnej poslední zkoušky,“ řekl. Keno cítil, že to bude těžké.
Nemýlil se. Silák mu ukázal figurínu celou pokrytou malými zvonečky.
„Budeš mít patnáct vteřin,“ řekl. „Sundej co nejvíc těch zvonečků. Ale bacha, jedinej zvuk, a jseš vodepsanej!“
Keno si však rychle spočítal, že nejlepší způsob, jak neudělat vůbec žádný zvuk, je najít si rychle východ.
„Jó, a ještě jednu věc,“ dodal silák. Vytáhl z kapsy prachový granát a hodil ho na zem. Granát explodoval. „Pracujeme utajený. Patnáct vteřin. Teď!“
Keno byl obklopen oblakem prachu. Najednou zjistil, že se kolem něj pohybuje ještě nějaký zelený stín.
Raffael přišel na pomoc. Když uběhlo patnáct vteřin a prach se usadil, uviděl silák, že Keno má plnou náruč zvonečků a vedle stojí úplně očesaná figurína.
„Stačí to?“ zeptal se Keno samolibě.
Silák jen přikývl. Nezmohl se na slovo.

16

Stará stanice metra začala konečně Nindža-želvám a Třískovi připadat jako domov. Ale jenom třem Nindža-želvám. Po Raffaelovi nebylo od té doby, co utekl, ani vidu ani slechu.
Trojice želváků prohledala všechna místa, která připadala v úvahu: starou centrálu klanu Fut i terénní pracoviště C. T. V. včetně jejich laboratoře. Nikde však nic nenašli. „Asi se vypařil, kluci,“ rozhodil bezmocně rukama Michelangelo.
Nedalo se dělat nic jiného, než čekat. Mezitím si dál zařizovali domov. Donatello se snažil vyladit televizi, ale nebylo to jednoduché, protože v podzemí nebyl dobrý příjem. Zatím viděli jen rozmazaný obraz s nepříjemným šuměním. Michelangelo dával dohromady místo, kde by mohli jíst - samozřejmě pizzu - a Leonardo odklízel různé haraburdí.
Pilnou práci přerušily nějaké kroky nad nimi. Někdo přicházel...
„April!“ vykřikl radostně Donatello. Poznal ji, hned jak začala slézat po provazovém žebříku dolů.
„Co tě sem přivádí?“ zeptal se Leonardo. Vzal jí kabát a pověsil ho na věšák.
„No, nevím přesně, ale myslím, že jsem objevila nové informace o C. T. V.“
Tříska se jí uctivě uklonil.
„Naše hádanka ještě není zdaleka vyřešená. Každá nová zpráva je vítaná,“ řekl upřímně.
„Dneska dopoledne jsem dělala reportáž a snažila jsem se získat nějaké nové informace. Zjistila jsem, že stěhují spoustu zařízení a zdá se, že na to nemají dost svých zaměstnanců.“
Želváci s Třískou ji napjatě poslouchali.
„Myslím, že přerušili práce,“ řekla April.
Šumění televize náhle přestalo.
„Heč, mám to!“ chlubil se hrdě Donatello. Všichni se podívali na obrazovku, jejíž obraz byl perfektně ostrý, a nebyl tam nikdo jiný než April O’Neilová.
„Ale proč se C. T. V. stále vyhýbá mým otázkám?“ zeptala se April do kamery.
„Nejsem mluvčí společnosti, slečno O’Neilová,“ řekl uniformovaný pracovník C. T. V. „Snažím se jen dělat svoji práci.“
April sledovala obrazovku.
„Moc jsem z těch chlápků nevytáhla,“ pokrčila rameny.
April na obrazovce se nedala. Dívali se, jak šla za odcházejícím asistentem až ke dveřím laboratoře a trvala na odpovědi. „A co možné genetické abnormality?“ zeptala se, „mutanti?“
Asistent se zastavil a podíval se do kamery. „V téhle otázce je víc bujné fantazie než vědy, slečno O’Neilová,“ řekl, jako by se jí vysmíval.
„Mutanti, to určitě.“ Domýšlivě se usmál a vstoupil do laboratoře.
V podzemí se čtyři mutanti dívali na jednu lidskou bytost. Byl nejvyšší čas něco udělat. Definitivně.

17

Klece se třásly a poskakovaly. Ti dva zmutovaní netvoři vyrostli do takové velikosti, že skoro roztrhli ocelové mříže svého vězení.
„Klece je už moc dlouho neudrží,“ těšil se sadisticky Trhač. Líbil se mu divoký řev zvířat.
„Ngggh,“ souhlasil Tatsu.
„Pusťte je ven!“ rozkázal Trhač.
„Ngggh?“ zeptal se pro jistotu Tatsu.
Trhač přikývl.
„Je načase, aby se dozvěděli, kdo je jejich pánem.“
„Ngghhh…,“ řekl Tatsu pochybovačně.
„Sundej mříž a nech nás tu samotný!“ Tatsu trochu váhal, ale pak udělal, co mu Trhač poručil.
Jako nindža se naučil být rychlý a mrštný. Hned jak otevřel klece, zmizel z místnosti a zabouchl za sebou dveře.
„Ke mně!“ poručil Trhač mutantům.
První vylezl z klece ohromný řvoucí psí mutant. Z obnažených tesáků mu hrozivě kapaly sliny. Trhač se chladně usmál. Pojmenoval ho Razar.
Pak přišel druhý mutant. Byla to původně želva – kajmanka dravá. Teď byla o pořádný kus větší. Byla ohromná. Otevřela tlamu a hledala něco k zakousnutí.
Dokonce i Trhač byl udiven obrovskými čelistmi. Když mutant sklapnul zuby, představil si Trhač, jaký osud čeká želváky a Třísku, až se s nimi setkají. Oči se mu rozzářily radostí. Pojmenoval kajmanku Tokka.
„Neuvěřitelný,“ řekl Trhač nahlas. Mutanti se k němu přiblížili a on na ně začal mluvit. „No tak, pojďte ještě blíž,“ vyzval je. „Zaútočte, jestli chcete, ale až bude po všem, budete mi říkat PANE!“
Zvířata se náhle zastavila. „Pa…pa,“ snažil se Razar opakovat poslední slovo.
Tokka se o to pokusila také. „Papa?“ zeptala se.
Trhač nebyl moc spokojen. „Papa, papa,“ opakovala Tokka. Razar udělal přesně to samé. Měli problémy s vyslovováním slabik, ale byli spokojeni, že se jim podařilo říci první slovo.
Trhač se příšerně rozzuřil.
„Mimina! Jsou to mimina! Říkají mi táto!“ řval Trhač a rozrazil dveře chatrče. Ve vzteku bral všechno, co se mu připletlo do cesty, a házel to na zem. Byl úplně nepříčetný.
Když se konečně vrátil zpátky, našel tam své mutanty, jak si hrají na podlaze. Razar seděl a klidně se nechal od profesora prohlížet. Vedle si hrála Tokka se silnou železnou tyčí jako kotě s klubkem nití.
Profesor Perry se obrátil na rozzuřeného Trhače:
„No a co jste čekal? Že budou přednášet básně?“
Trhač neskrýval své pohrdání:
„Jsou to pitomci!“
Profesor zavrtěl hlavou:
„Nejsou, jsou to děti.“
„Oukej! V tom případě jsou to pitomý děti!“
Hned nato Tokka sebrala tyč a překousla ji na dva kusy. I když to bylo jen hloupé mládě, byl na ni dost strašidelný pohled.
„Polož to!“ poručil přísně Trhač. Tokka bez váhání položila tyč a sklonila hlavu, jako by se zastyděla.
„Naštěstí vás berou jako svého tatínka a budou vás poslouchat na slovo.“
To Trhače noc neutěšilo. „V tomhle případě pro mě nemají žádnou cenu. Tatsu, postarej se o to, aby tyhle dvě příšery zmizely!“
Tatsu naznačil mutantům, aby s ním šli z boudy.
„Ne! To přece nemůžete udělat!“ zvolal profesor. „Jsou to přece živí tvorové.“
„Ale už dlouho nebudou!“ ušklíbil se Trhač.
Zvířata šla za Tatsuem poslušně na vrakoviště.
Profesor nemohl uvěřit tomu, že by Trhač jen tak, jakoby nic, zničil jeho pokus.
„Počkejte! Možná že jsou trochu pozadu,“ řekl, „ale…“
Trhač se díval upřeně z okna. Profesor se šel také podívat. Viděli mutanty, jak si hrají na třetího a mají Tatsua uprostřed. Jediný rozdíl od normální hry byl v tom, že si místo s míčem házeli s třistakilovým motorem.
„Hmmm,“ řekl Trhač zamyšleně. „Možná že si je přece jenom nechám.“

18

Raffael, stále nepozorován, následoval Kena a siláka až do úkrytu klanu Fut. Nemohl věřit svým očím, jaká to byla skládka. Doslova nekonečné vrakoviště plné vysokých hromad starého železa. Jediné stavení byla malá bouda.
Silák ukázal na boudu.
„Vem si tam tréningový dogi,“ řekl Kenovi, „a přijď za mnou na dvůr.“
Keno utíkal do boudy. Raffael běžel vedle něj, ale skrýval se za hromady plechu, aby zůstal stále nepozorován.
„Při první příležitosti odtud mizíme, rozumíš?“ řekl Kenovi. Nechtěl v sídle klanu riskovat ani vteřinu navíc. Získali informaci, kterou potřebovali. Další trik by měl být najít rychlý a bezpečný východ.
V boudě Raffaela něco upoutalo. Mohl skoro přísahat, že to bylo nindžovské brnění. To brnění dobře znal. Myslel si však, že je minule viděl naposled.

„Co ti je?“ zeptal se Keno.
Raffael nevěděl, ale připadalo mu, že právě viděl ducha. Skrčil se za haldu odpadu a plížil se k oknu boudy, aby se tajně podíval dovnitř.
„Co vlastně hledáš?“ ptal se Keno.
Raffael si přiložil prst ke rtům.
„Tiše,“ zašeptal. „Chceš, aby nás…“
Už bylo pozdě.
„…chytili?“ Raffael se otočil a uviděl Tatsua a několik dalších fuťáků.
Rozhodl se zkusit štěstí s fintou a dělal ze sebe hlupáka:
„Jé, čau, hoši,“ řekl jakoby mimochodem. „Hledáme vejfuk pro Chevroleta z roku sedmdesát sedm. Nevíte, kde bysme ho mohli sehnat?“
„Nggggh,“ řekl Tatsu. Raffael tomu slovu nerozuměl, ale věděl, že to neznamená nic dobrého.
Tatsu a jeho banda na ně hned zaútočili. Raffael věděl, že musí odrazit útok, jak nejlépe bude umět, a odlákat je od Kena.
„Vypadni odtud!“ přikázal Kenovi. „Řekni to ostatním! Makej! Honem!“
Keno na chvíli váhala pak se rozběhl po silnici, jak nejrychleji mohl.
Raffael byl dobrý, ale ne tak dobrý, aby dokázal dlouho odolávat takové přesile. Proti Tatsuovi a jeho patnácti bojovníkům neměl moc šancí.
„Zajímalo by mě,“ zkoušel na ně, „jestli už někdo z vás, hoši, někdy slyšel o férovým boji?“
Zřejmě ne. Netrvalo dlouho a byl poražen. Tatsu před ním stál a vrčel uspokojením.
„Víš, kámo,“ řekl mu spoutaný Raffael, „kdybych měl hubu jako ty, snažil bych se to vyřešit nějak slušně.“
To na Tatsua neplatilo. Naopak ho to rozdráždilo, až naháněl Raffaelovi strach. Raff přemýšlel o tom, že má jedinou šanci – že ho jeho hlídači pustí a nechají je bojovat s Tatsuem muž proti muži. Chtěl právě přilákat jednoho z fuťáků, když v tom zahlédl něco, co ho rázem umlčelo.
Uviděl nablýskané brnění, černý plášť a helmu s ostře nabroušenou špičkou.
„Trhač!“ polkl vyděšeně.
Tatsu nepotřeboval moc času a Raffael byl jako beránek.
„Chycená želva už připoutaná,“ hlásil Trhačovi.
„Výborně. Nečekaná výhoda. A ten kluk?“
Tatsu sklonil hlavu a zastyděl se. „Pryč,“ přiznal.
„Taky dobře,“ řekl neočekávaně Trhač, což Tatsuna překvapilo.
„Jediný, co teď můžem dělat, je čekat.“
Tatsu už tomu rozuměl.

19

Leonardo, Donatello a Michelangelo se dívali na vrakoviště z úkrytu na jedné velké haldě.
„Je to přesně, jak říkal Keno,“ poznamenal Michelangelo.
Donatello se pozorně rozhlížel kolem. „Vzduch je čistý.“
„Jo, zdá se, že až moc,“ zavrtěl Leonardo nevěřícně hlavou.
Želváci seskočili z hromady a ocitli se uprostřed vrakoviště.

„Tak tohle bylo jednoduchý,“ řekl Donatello.
„Jo, až moc jednoduchý,“ řekl Leo pochybovačně.
Donatello mžoural, aby v šeru lépe viděl. Na konci vrakoviště viděl bratra přivázaného ke kůlu.
„Hele, to je Raff.“
„Jo, až moc Raff,“ napodobil Michelangelo Leonarda.
„Nech si to, jo? Dávej radši bacha! Tohle se mi nelíbí!“ Nemusel to říkat dvakrát. Všichni se potichu plížili dál.
Byli asi dvacet metrů od Raffaela, když Donatello promluvil:
„Teda, když si uvědomíte rozlohu vrakoviště a blízkost určitého stavení, tak je to ideální místo pro nastražení…“
Náhle se rozsvítily světlomety a něco prasklo. Všichni tři zachránci byli chyceni do velké sítě a jeřáb je vytáhl do vzduchu.
„…pasti,“ dokončil Donatello.
„Správně jsi to odhad, Done,“ řekl ironicky Michelangelo. „Bohužel trochu pozdě, ale správně.“
Podívali se dolů a uviděli zástup bojovníků klanu Fut.
Zástup se rozestoupil, jako by měl někdo projít.
Nindža-želvy nevěřily svým vlastním očím.
„Cože! plechová huba?“ vykřikl Michelangelo.
„Čekal jsem na vás,“ řekl Trhač. „Mám pro vás malé překvapení.“
Dal signál a před Raffaelem vystoupily ze země velké ostré bodáky. Jeřáb pohupoval sítí těsně nad jejich špičkami.
„Á jéé, to budou želvy na rožni,“ pokusil se Michelangelo o vtip.
Želváci se snažili dostat ven ze sítě, aby měli alespoň malou naději na záchranu.
„Nojo, když tyhle sítě jsou moc dobře upletený,“ zkoumal ji Donatello. To byl celý on. Dokázal obdivovat něčí zručnost a technické schopnosti, i když by je to mělo přivést do hrobu. Michelangelo dělal ještě chvíli legrácky na adresu jejich věznitelů, ale situace byla víc než vážná.
Tříska stál na hromadě smetí asi o sto metrů dál. Pomalu a opatrně zvedl svůj nindžovský luk a zamířil. Šíp zasvištěl vzduchem a přeťal hlavní provaz, který držel síť. Zabodl se do kůlu Raffaelovi těsně nad hlavou.
„Kawabanga,“ řekl Tříska, potěšen svým úspěchem.
Leonardo, Michelangelo a Donatello spadli na zem. Přežili pád bez zranění a okamžitě vyskočili, připraveni k boji.
»Hele, Trhači, zapomněls, že jsme pojištěný,“ zasmál se Leonardo.
„Třískova vzájemná pojišťovna, plechoune,“ doplnil Michelangelo.
Trhač neměl vůbec náladu na vtipy. „Na ně!“ rozkázal zuřivě.
Jeho vojáci se snažili, ale želvákům se nemohli vyrovnat. Za pár vteřin byly želvy na útěku. Donatello a Michelangelo vysvobodili Raffaela. Jejich síla se tak znásobila. Už si chtěli vzájemně pogratulovat a namířit si to ke kanálu, když slyšeli, jak Trhač volá něco velmi podivného.
„Tokka! Razar!“
Jak to dořekl, zdi boudy se s rachotem začaly bourat.
Objevily se nestvůry tak velké a odporné, že tomu Leonardo nemohl uvěřit.
„Co to…?“ Byl tak udivený, že ani nedokázal dokončit větu.
„Hele, neviděl jsem tyhle dva na OK trojce?“ žertoval Michelangelo.
Nebyla to vůbec žádná legrace. Mutanti želváky okamžitě napadli.
Raffael jen pokrčil rameny. Michelangelo to opět komentoval:
„Co se dá dělat. Víte, co se říká. Čím větší jsou, tím víc kostí rozdrtí.“
Don si to šel rozdat s Tokkou. Bránil se svou bo. Tokka ji překousla vejpůl jako párátko. Pak Donatella zvedla a on letěl vzduchem přes hromadu šrotu až do kůlny na nářadí. Když otevřel oči, uviděl svázaného profesora Perryho.
„Jé, vy jste ten chlápek z C. T. V!“
„Mphhhughnauuu,“ odpověděl profesor skrz leukoplast, kterou měl zalepená ústa.
Donatello si hned věděl rady. Vzal za růžek leukoplasti a strhl ji i s kouskem kůže.
„Áááááááuu!“ zařval profesor.
Na omluvy však nebyl čas. Donatello profesora rozvázal a běželi za ostatními Nindža-želvami, které ještě bojovaly s mutanty. Razar a Tokka nebyli tak obratní bojovníci jako želváci, ale zato byli větší a silnější. To jim úplně stačilo.
„Moc dlouho to nevydržíme!“ volal zoufale Leonardo.
Michelangelo kolem něj proletěl jako další oběť hravosti Tokky. Přistál s velkým žuchnutím na něčem tvrdém a kovovém. Byl to poklop od kanálu.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím,“ řekl. Kdyby se všichni mohli dostat do kanálu, byli by skoro doma.
„Kluci! Tady!“ volal na ostatní a zvedl poklop. První přiběhli Don s profesorem a vlezli rychle do kanálu.
„Skvělý, Miky! Zmizni!“ volal Raffael, když se blížil ke vstupu do kanálu a stále z posledních sil bojoval s Tokkou a Razarem. Michelangelo zmizel v díře. Leonardo a Raffael se rychle připojili.
„Néé! Chyťte je!“ řval nepříčetně Trhač.
Tokka neváhala. Skočila do díry rovnou po nohou.
To bylo však jediné, co dovnitř dostala. Zapadla do díry tak těsně, že se nemohla pohnout ani o milimetr. Házela sebou sem a tam, ale nebylo jí to nic platné.
Trhač zrudnul vzteky.
Kajmanka se usmála na svého pána, kterému říkala Táta.
„Tokka zacpaná,“ řekla sladce.

20

Michelangelo se na žebříku na chvilku zastavil a podíval se nahoru, na Toččiny obří nohy. Neodolal pokušení, vylezl o kousek výš a polechtal ji na chodidlech. Tokka mrskala nohama a chechtala se. Bylo to docela zvláštní.
„Pojď už,“ zavolal ho Leonardo, „musíme se sejít s Třískou.“
Nejdřív se sešli s profesorem. Chvilku na ně beze slova zíral.
„Čtyři želvy!“ vyrazil ze sebe, jakoby si právě všiml, kdo ho vysvobodil.
„Nojo, to se hned pozná profesor,“ dělal Raff legraci.
„A tak inteligentní! To je neuvěřitelné!“ pokračoval profesor Perry.
„Uklidněte se, profesore. My vám to vysvětlíme,“ řekl Michelangelo. „Víte...“
V tu chvíli začal mluvit profesor, jako by věděl, co chce Michelangelo říci: „Před patnácti lety jste v kanálu přišli do styku se zeleným radioaktivním želé, které vás přeměnilo do této podoby.“
Nindža-želvy na něj s úžasem zíra1y.
„Fantastické,“ řekl profesor.
Želváci si to mysleli také. Bylo toho dost, o čem si chtěli popovídat, ale to muselo počkat, až se vrátí domů. Aby měli jistotu, zavázali profesorovi oči. Nechtěli, aby kdokoliv věděl, kde teď bydlí. Samozřejmě mimo April a Kena.
Když mu šátek sundali, rozhlížel se profesor po upravené stanici metra.
„Vynalézavé,“ komentoval to.
„Prohlídka bude až za pět minut,“ řekl mu Leonardo, „teď máme pár otázek.“
Tříska vystoupil ze stínu. Profesor skoro zkameněl, když ho uviděl. Tříska se usmál:
„Profesor nám toho může hodně objasnit.“
Když se seznámili, začal profesor vyprávět o tom, jak C. T. V. dělala před patnácti lety pokus.
„…samozřejmě, před patnácti lety nebyly laboratoře tak dokonalé a nějaká nehoda se dala očekávat.“
„Tím nám chcete říct, že ta látka a naše přeměna byla jen jedna veliká chyba?“ zeptal se Donatello. Nechtělo se mu ani pomyslet, že by to byla pravda. Vždycky si myslel, že jejich transformace byla plánovaná.
„Podívej, Donatello, neznámá směs odpadních chemikálií přišla náhodou do styku s radioaktivním zářením. Tím vznikl, ehm, jak vy říkáte, mutagen. Měl velmi zajímavé, ale nebezpečné mutační vlastnosti.“
„He?“ zeptal se Miky a otočil se k Raffaelovi pro odpověď.
„Byla to velká chyba,“ přeložil Raff.
„No a po cestě na skládku nám při autonehodě jeden zásobník upadl do kanálu. Bylo to před patnácti lety.“
Tak to bylo vysvětlení. Nyní znali želváci i Tříska správnou odpověď na otázku svého původu. Byla to vlastně jedna velká chyba za druhou.
Profesor se omluvil. Musel si trochu odpočinout. Nindža-želvy si potřebovaly odpočinout také. Byly z toho úplně paf.
„Co tě trápí, dítě?“ zeptal se Tříska Donatella, který vypadal nejhůř.
„Já nevím,“ řekl zklamaně. „Vždycky jsem si myslel, že je v tom něco víc, že jednou zjistíme, že jsme něco úplně zvláštního!“
„Nepleťte váš původ s vašimi dnešními schopnostmi, děti. Zkoumání původu mívá zřídka jednoduchý konec. Teď ale musí jít naše výpravy za poznáním stranou, protože máme větší problémy. Jejich jména jsou Tokka a Razar.“

21

Do rána zanechali Tokka a Razar želvákům své vizitky. Trhač je nechal volně pobíhat po jedné newyorské ulici. To bylo něco pro ně! Skáceli pouliční lampy a rozšlapali zaparkované automobily. April hned udělala rozhovor s policejním ředitelem Sternsem. Jako obvykle pro ni moc informací neměl. A nevypadalo to ani, že by se po nějakých sháněl.
„…a úřední prohlášení vydáme jako vždy až po důkladném vyšetřování,“ řekl do kamery. „Děkuji vám, slečno O’Neilová.“
„Vážení diváci, další podrobnosti vám přineseme v nočních zprávách,“ řekla April a reportáž skončila.
April podala mikrofon jednomu ze svých asistentů a běžela za Sternsem.
„Mohla bych se vás něco zeptat jen tak?“
Dělal, že ji nevnímá, a šel dál. April se však nedala.
„Zjistili jste dneska nějaké otisky velkých zubů a drápů?“
Sterns se zastavil a prudce se k April otočil. „Jak to víte?“ Pak si uvědomil, že řekl něco, co nechtěl. „Vlastně chci říct, eh, že nevím, o čem mluvíte.“
„Pane řediteli, mám určité důvody k tomu, abych věřila, že tu škodu způsobila dvě, eh, opravdu velikánská zvířata.“
„Ano? A o jaký druh zvířat by mělo jít, slečno O’Neilová“‘ zeptal se ředitel Sterns podezřívavě.
„No, to nemohu přesně říct.“ April se cítila nepříjemně. Vypadalo to, jako by policejní ředitel dělal rozhovor s ní, a ona nechtěla nic prozradit.
„Aha,“ řekl Sterns, „tak co vás tedy k té myšlence přivedlo?“
„No, to vám taky nemohu říct.“
„Hmmm. Je ještě něco, co byste mi chtěla neříct, slečno O’Neilová?“
Než mu April stačila dát další zápornou odpověď, otočil se a odešel. April zavrtěla hlavou. Tohle nebyl právě případ pro policii. To chtělo někoho zvlášť talentovaného. April si potřebovala promluvit s želvami. Pospíchala, aby se vrátila včas do studia a dokončila práci, Když však otevřela zadní dveře dodávky, čekalo ji překvapení. Ruka v černé rukavici ji zezadu zakryla ústa, aby nekřičela, a někdo ji odtáhl do vedlejší uličky.
Pak ten někdo v černém nindža-dogi a masce promluvil.
„Ahoj, April,“ řekl.
Poznala ten hlas. Patřil Freddymu, jejímu asistentovi!
„Náš šéf má vzkaz pro tvý kamarády,“ řekl Freddy. Naklonil se a pošeptal April něco do ucha.
Slyšela jasně každé slovo.

22

Želvákům se nechtělo věřit tomu, co jim April řekla, ale věděli, že je to pravda.
„A řekli mi, že jestli dneska večer nepřijdete na to staveniště, pošle Trhač Razara a Tokku zase vyvenčit – tentokrát do Central Parku.“
„Do Central Parku!? Ale jak můžou zabránit tornu, aby se lidem něco nestalo?“ zeptal se Donatello. Pak si uvědomil, že je jim jedno, jestli někoho zraní nebo ne. Odnese to spousta lidí. Bylo by to horší než pár pouličních lamp.
„Pak musíme udělat to, co si Trhač přeje,“ řekl Tříska.
„Ano, jiná možnost není,“ souhlasil Raffael.
„Ale vždyť proti nim nemáte žádnou šanci!“ zvolala April se slzami v očích.
„Počkat,“ řekl najednou profesor. Všichni sek němu otočili. „Možná že bych něco měl.“
Bylo to rušné odpoledne. Profesor udělal z Donatella hlavního laboranta. Ostatní želváci sledovali, jak ti dva pracují, a pomáhali, kde se dalo. Sestavovali chemické zařízení, kádinky, chladiče a vařiče.
„Teplota?“ zeptal se profesor.
Donatello se podíval na teploměr.
„Tři sta třicet osm stupňů Kelvina,“ odpověděl.
„Michelangelo, podej mi víc toho dimetylchlorátu.“
Miky se podíval na sadu kádinek s různými chemikáliemi.
„Uuhhh,“ řekl bezradně.
„Támhle,“ ukázal profesor.
Michelangelo vzal ostře růžovou tekutinu a podal mu ji.
„Víte, nechci kritizovat vědu, nebo tak něco, ale nestačilo by říct jenom – podej mi to růžový?“
Profesor nalil trochu růžové tekutiny do sudu, ve kterém to radostně bublalo při teplotě 338° Kelvina.
„Donatello, pokračuj v okysličování.“ Donatello vzal šlehač, ponořil ho do hmoty a začal „okysličovat“.
Raffael nakoukl do sudu a zašklebil se. Strašně to páchlo.
„Jste si jistý, že tohle bude účinný?“ zeptal se profesora.
„Když jsem připravoval mutagen, který změnil Tokku a Razara v neinteligentní, ale zato méně nebezpečné tvory, netušil jsem, že budu někdy muset vyrábět antimutagen založený na tom samém postupu.“
„Hu?“ zeptal se Miky. Jestliže schopnost mluvit nesrozumitelně znamená být chytrý, musí být profesor úplný génius.
„Říká, že si není jistej,“ překládal Raffael.
„Poznáme to teprve tehdy, až s tím ty dva nasprejujem,“ vysvětloval Donatello.
Profesor si odkašlal.
„Mám obavy, že to bude fungovat, jedině když se to dostane do vnitřností.“
„Cože?“ zeptali se Leo, Raff, Don a Keno jednohlasně.
Michelangelo tomu rozuměl dobře.
„Chtěl jste říct, že to musí sníst?“ zeptal se pro jistotu.
„Ovše….‚ chci říct, jasně, kluci,“ potvrdil profesor. Začínal se učit želváckou řeč.
Leonardo si čichl k odporné tekutině a zkřivil obličej. „Jó, to bude jednoduchý. Můžem to dát na pizzu,“ žertoval.
Nebyla to ale vůbec žádná legrace. Páchlo to tak odporně, že by to nikdo nikdy dobrovolně nesnědl.
„Mám nápad!“ řekl Michelangelo.

23

Želváci se na „schůzku“ s Trhačem dostavili včas. Měli se sejít na staveništi mrakodrapu u Východní řeky. Byli sice ozbrojení a připravení, ale přesto měli docela strach. V jejich plánu bylo hodně „kdyby“.
„Myslíš, že to vyjde?“ zeptal se Donatello Michelangela a myslel na ten šílený plán.
„Hele, je třeba těžký napsat Schwarzenegger?“ odpověděl Miky otázkou. Jeho důvěra pomohla. Teď ještě kdyby jeho plán fungoval stejně dobře jako...
Na staveništi byla tma a ticho. Až moc velké ticho.
„Trhači!?!“ zařval do tmy Raffael.
Donatello se tak vyděsil, že nadskočil půl metru vysoko. „Jé, dík, kámo, už asi nikdy nebudu mít škytavku!“
Rázem se vše osvětlilo a objevil se Trhač.
„Vítám vás,“ řekl potěšeně. Želváci měli hrozný pocit, že to snad myslí doopravdy. Byl rád, že je vidí, ale ne proto, že by jim chtěl naservírovat večeři. To oni měli posloužit jako večeře pro Razara a Tokku!
Fuťáci stáli v kruhu a obklopovali Nindža-želvy a Trhačovy mutanty.
„Ať začnou hry!“ rozkázal Trhač.
Nastal okamžik pravdy.
„Počkat!“ řekl Leonardo na Michelangelův pokyn.
„Nejdřív bysme měli vykonat prastarý koblihový obřad. Víte, to je taková tradice, že se před bojem sní kobliha.“
Než mohl Trhač protestovat, běželi už Miky a Leo k nedočkavým mutantům s plnou krabicí koblih. Tokka a Razar snědli koblihu a olízli se. Měli je hrozně rádi. Razar hned sáhl po další, ale byl tak silný, že koblihu v tlapě rozmáčkl, a antimutagenová kostka vypadla ven. Razar se na to zvědavě díval. Trhač nebyl zvědavý, ale zuřivý.
»Zabte je!“ rozkázal. Tokka a Razar se k tomu zrovna chystali.
„Ono to nefunguje!“ volal zoufale Leo, zatímco se mu Tokka snažila vytlačit všechen vzduch z těla.
»Možná že jsme měli přinýst buchty,“ dodal Miky. Než stačil udělat další vtip, letěli oba přes celé staveniště a přistáli přímo na Raffovi a Donovi. Všichni čtyři spadli na jednu hromadu.
„Teď už vím, jak se cítí balík na poště,“ zavtipkoval chabě Miky.
„Plán B?“ zeptal se Leo.
„Ó né,“ řekl Raff posměšně a díval se zlobně na Michelangela. „Zkusíme to znova s těma koblihama.“
Leonardo se ujal velení.
„Zbraně!“ zařval a snažil se přimět bratry znovu k boji.
„Hele, počkejte, podívejte se!“ ukázal Donatello. Všichni se podívali na Tokku a Razara. Vypadali hrozně nespokojeně.
„Antimutagen! Funguje to!“ řekl Don vzrušeně.
„No konečně!“ poznamenal Raffael.
Ty dvě obludy stály vzpřímeně a tvářily se kysele. Pak ve stejný moment udělaly přesně totéž.
„Uuuurrrp!‘ hlasitě říhly.
Teď, když si oba ulehčili, začali vrčet a chňapat po želvácích. Vypadalo to na tvrdý útok.
„Fuj, jsou odporní a neslušní,“ poznamenal Miky.
„Co teď?“ zeptal se Raffael Leonarda.
Leo sáhl po své zbrani. „Budem improvizovat,“ odpověděl Raffovi.
Přesně totéž udělali Tokka s Razarem. Tokka použila Michelangela jako baseballový míč a odpálila ho do vzduchu. Miky se rozplácl o zeď blízkého nočního klubu. Než rozbil vývěsní štít, stačil si ještě zapamatovat, jak se jmenoval – Klub u přístaviště.
Razar byl fanouškem amerického fotbalu. Trénoval si kopy z voleje s Leonardem a Raffaelem místo míče. Proletěli zdí klubu a přistáli vedle pódia. Přerušili přitom konferenciéra.
Jeden z diváků si Nindža-želv všiml a myslel, že to patří k programu. Začal nadšeně vykřikovat:
„Lidičky, podívejte se na ty kostýmy. No, to je skvělý podnik!“
Leo s Raffem se rozhlíželi. Zajímalo je, kudy se vlastně dostali skrz tu zeď.
„Myslím, že začínaj být unavený,“ řekl Raffael slabě Leonardovi.
Tokka však vypadala dost odpočatě, když za svou kořistí vrazila do klubu.

„Jo, určitě,“ řekl Leonardo.
Vtom přiletěli Michelangelo a Donatello a přistáli hned vedle Leonarda. Michelangelovi bylo divné, že v takovém zmatku vůbec nepřestala hrát hudba.
„Hele, koukněte na to. Tady je šrumec!“ Všichni sebou zmítali v rytmu hlasité hudby.
„Nádhera, tak jim trochu přitvrdíme muziku, ne?“
Diváci si také mysleli, že je to nádhera.
Začaly létat židle. Obecenstvo úplně zdivočelo.
Donatello zahlédl profesora, který se přišel podívat na závěr svého pokusu. Oba dva se schovali za barem.
„Zdá se, že ten mutagen není moc účinný,“ poznamenal profesor.
Na tanečním parketu se snažili Leonardo a Raffael postarat o Tokku, která jednoduše rozkousala všechno, co jí přišlo do cesty.
„No, aspoň v něčem to je dobrý,“ řekl Leo. „Horší už to být nemůže.“
Jako na povel se do klubu přiřítil Tatsu se stovkou fuťáků.
„Ty, Leo, měl by sis sehnat místo na Wall Streetu,“ zavtipkoval Raff, „jako prorok.“
Za barem rozebírali profesor s Donem situaci. Donatello řekl profesorovi o tom velkém říhnutí.
„Hmm, to je moc špatné. Oxid uhličitý je k celému procesu nezbytný. Když si říhli, tak se to celé velmi zpomalilo.“
„Nemůžem to nějak urychlit?“ zeptal se Donatello.
„Musíme je zase naplnit oxidem uhličitým. Ale kde ho teď vzít?“
Oba se zamyšleně rozhlíželi, kde by našli něco, co by jim pomohlo... Vtom Donatello zajásal. Jedna police baru byla plná starodávných sifonových lahví. To znamenalo skoro neomezenou zásobu kysličníku uhličitého.
Během pár minut byly Nindža-želvy vyzbrojeny sifonovými lahvemi.
„Jseš si tím jistej, Done?“ zeptal se Leonardo.
„Jasně,“ trval na svém Donatello. „Teď hned!“
Miky byl pro každou legraci. Raff stál hned vedle. Na Donatellův povel se rozběhli a vrazili mutantům do břicha.
Tokka a Razar byli na chvilku tak omráčeni, že jim spadly čelisti. To byla příležitost pro Donatella a Leonarda, aby jim nastříkali sodovku do krku. Když se Tokka s Razarem vzpamatovali, začali příšerně řvát.
„Co teď, Done?“ zeptal se Leo. „Pivní oříšky?“
„To nechápu. Mělo to fungovat…“
Najednou se Tokka chytla za břicho. Razar se zapotácel a udělal totéž.
„Břicho…‚“ řekl Razar.
„…bolí,“ dořekla za něj Tokka.
Oba se bezvládně složili rovnou na Michelangela. Trvalo to chvíli, než se mu podařilo dostat zpod jejich bezvládných těl. Když se konečně vyhrabal, začal hned vtipkovat:
„Tak, miláčkové už jsou v limbu.“ Pro potlesk diváků a chrápání mutantů ho ale nebylo moc slyšet.
„Dobrý,“ řekl Leo. „A teď si užijeme trochu legrace!“
Čtyři Nindža-želvy se otočily a stály tváří v tvář svým starým nepřátelům — fuťákům. Zdálo se, že celý klub je nabitý energií. Nindža-želvy bojovaly proti přesile. Boj doprovázel tvrdý rock a zpěvák na pódiu se nenechal vyrušovat.
Diváci to sledovali, pohupovali se v rytmu hudby a nadšeně tleskali.
Byl to přesně ten rytmus, který želváci potřebovali. Chystali se nepřítele pobít v rytmu hudby.
„Kawabanga!“ zařval Miky a odpálil dva fuťáky najednou.
„K-k-k-kawabanga, kawa-kawabanga!“ byla slyšet ozvěna z pódia.

Pak se zpěvák dostal také do rytmu:
Nikdo vám to neuvěří,
tady je to k vidění.
Zloduchové nosí černou,
ty hodný jsou zelený.“

Žárovky zhasly. Obecenstvo se pohybovalo v rytmu a poslední fuťák byl poražen. Nakonec zbyl už jen Tatsu. Když ho želváci vyřídili, zakřičeli svůj vítězný nindža-pokřik: „Kawa-banga!‘
Michelangelo se otočil k obecenstvu: „Dámy a pánové, jestli se vám to líbilo, zatleskejte Nindža-želvám! No tak, do toho!“
Diváci tleskali, mávali a provolávali jim slávu.
Pak Raffael zvedl obě ruce, aby dav uklidnil, a řekl:
„Konec představení, lidičky! Konec představení!“
Nebyl to však ještě konec. V tu chvíli se na pódiu objevil dlouhý tmavý stín a pak ten, komu ten stín patřil. Byl to Trhač.
„Ešte sme neskončili!“ řekl výhrůžně. „Tuhle bitvu jste sice vyhráli, ale válka není zdaleka u konce. Konec je závislej na… tomhle!“
Držel v ruce známou nádobku se smrtonosnou zelenou tekutinou.
Nastalo strnulé ticho. Pak se někdo z obecenstva otočil na svou dívku:
„To je neuvěřitelný. Muzika, veselo, a ještě hry. Nešla bys příští pátek zase?“
Nindža-želvy obklíčily Trhače a připravily se k útoku. Zrovna když chtěl Leonardo dát povel, zaslechli ze hlasité zavití. Objevil se Keno. Proběhl davem lidí a vyskočil na jeviště.
To zabralo. Zaprvé to tak vylekalo Trhače, že upustil nádobu a ta se kutálela přes taneční parket a zastavila se až u profesorových nohou.
Profesor nádobu zvedl, zamával želvákům na rozloučenou a zmizel ve dveřích.
Ale jak běžel Keno dál, narazil přímo do Trhače. Ten ho chytil, a dřív než mohli želváci zaútočit, držel ho jako rukojmí.
Trhač naháněl Kenovi strach ostrými čepelemi svého brnění. Obecenstvo se ho snažilo vypískat. Trhač stál před velkým reproduktorem, který mu kryt záda.
„Ani se nehni, Trhači!“ řekl důrazně Raffael.
„Naopak,“ zašklebil se zlomyslně Trhač. „My odcházíme. A jestli nás budete chtít zadržet, tak ho…“ Udělal divadelní pauzu, vytáhl z kapsy malou lahvičku se známou zářivě zelenou tekutinou a pokračoval: „...poleju tímhle!“
Raff, Miky a Leo se dívali Trhačovi do očí. Donatello dostal další geniální nápad.
„To jste si mysleli, že jsem tak blbej, abych to měl všechno na jednom místě?“ pásl se na nich pohledem Trhač.
„No, skoro,“ řekl Leonardo a vypadal trochu zaraženě. Věděl, co má Donatello za lubem.
Don se proplížil za Trhače k velkému reproduktoru a zvedl jednu elektrickou kytaru. Nastavil hlasitost na doraz a zahrál akord E dur. Nebylo to melodické, byl to výbuch. Reproduktor za Trhačem se rozletěl na tisíc kousků. Tlaková vlna vyhodila Trhače do povětří a on prolétl velkým skleněným oknem.
Keno byl osvobozen. Závěrečná bitva mohla začít.
„Hrajte rock’n roll,“ požádal Miky. „Teď teprve začne tanec.“

24

Nindža-želvy běžely k východu, aby zjistily, co se stalo s Trhačem. Nejdřív ale uviděly, co se stalo s Tokkou a Razarem. Pes a želva kajmanka, opět ve své původní velikosti, klidně spali. Už snad žádnou neplechu nezpůsobí a nikomu neublíží.
Želváci opustili klub a šli k přístavišti. Voda v řece byla tmavá a tichá – přesně ta situace, která Nindža-želvy znervózňuje.
„Vidíš něco?“ zeptal se Leonardo.
„Nic,“ odpověděl Don stručně.
„Tak, kluci, řek bych, že už je plechový huby konec,“ řekl Miky.
Všichni čtyři si slavnostně plácli na tradiční vítězné hurá.
„Kawabanga!“ zvolali jednohlasně.
Ale mýlili se.
Zakryl je ohromný stín. Desetinásobný Trhač se vynořil z hlubin řeky.
„Poslední zbytek mutagenu!“ zbledl Leonardo.
Nový, vylepšený, zmutovaný Trhač zvedl těžký železný nosník a vrhl ho na želváky. Uhnuli se včas. Nosník udělal v přístavišti ohromnou díru. Želváci co nejrychleji seskočili dolů, aby si zachránili kůži. Ale Supertrhač je pronásledoval.
„Máte nějaký nápady?“ ptal se Leonardo při útěku ostatních.
„Jak daleko je to do Anglie?“ zasnil se Miky při pohledu na velký otevřený přístav.
Místo toho, aby skočili do vody, kde by je Supertrhač lehce zničil, drželi se v konstrukci pod přístavištěm a houpali se v kalných vodách. Leonardo správně uvažoval, že pro Supertrhače bude obtížnější chytit je v bludišti železných tyčí a trámů pod přístavištěm. Byla to pravda, ale na druhou stranu měl Supertrhač příležitost zničit daleko víc věcí.
Nad želvami bylo slyšet strašlivý praskot. Donatello si první uvědomil, že momentálně není největším nebezpečím Supertrhač, ale přístaviště nad nimi.
„Tenhle dok už moc dlouho nevydrží! Leo, vymysli něco.“
„Trhači!“ zakřičel Leonardo. „Poslouchej mě! Všechny nás zabiješ!“
„Nic jinýho si nepřeju!“ prohlásil Supertrhač a pokračoval ve strašlivém ničení přístavu.
Najednou se propadla do vody obrovská míchačka na cement. Želváci věděli, že dok už to má spočítané.
„Asi z nás budou palačinky,“ vtipkoval opět Miky a pokračoval. „Pravý nindža je pánem přírody, svého okolí a hlavně sebe sama. Nezapomínejte na to…“
Přístav se začal rozpadávat.
„…že jsme želvy,“ dořekl Leonardo.
Po těchto slovech se přístaviště úplně rozpadlo. Všechno skřípalo, praskalo a padalo.
Leonardo skočil šipku dírou, kterou po sobě zanechala míchačka. Ostatní ho následovali.
Všechno se bořilo jako domeček z karet. Cihly létaly jako rakety na Nový rok. Beton děsivě praskal a propadal se do vody. Tuny trosek s rachotem létaly vzduchem.
Přístaviště bylo docela zničeno.
Najednou nastalo hrobové ticho.
Daleko od přístavu vyplul na hladinu želví krunýř. Pak další. A třetí a čtvrtý. Pak jedna želva za druhou pomalu vystrčila hlavu z vody. Byly v pořádku.
Michelangelo se otočil a podíval se na přístav srovnaný se zemí. Bylo mu jasné, jak by asi dopadli, kdyby nezmizeli včas.
„Říkal jsem to předtím a řeknu to zas.“
Nemusel to však říkat sám. Všichni najednou zvolali:
„Bože, jak je krásné býti želvou!“
„Hele,“ řekl Donatello. Všichni čtyři se podívali na velkou hromadu sutě. Mohlo tam vůbec zůstat něco živého?
Najednou se cosi pohnulo. Byla to obrovská ruka a snažila se dostat z betonu a železa.
„To není možný!“ děsil se nevěřícně Miky.
„Tohle by nikdo nepřežil!“
Jak to s napětím sledovali, klesla obrovská ruka bezvládně na hromadu.
„Ani Trhač!“ ulevil si Leonardo.

25

Tříska byl ve stanici metra sám a napjatě sledoval televizi. Na obrazovce byla April.
„…A ještě jedna zpráva na závěr. Týká se záhadného zmizení C. T. V. Dnes brzy ráno byl do redakce doručen tento vzkaz.“ Vzala papír a začala číst: „Leonardovi, Donatellovi, Michelangelovi a Raffaelovi. Díky za pomoc, kluci. Podepsán profesor Jordan Perry.“ April se záhadně usmála do kamery. „Samozřejmě, o významu tohoto vzkazu panují pouze dohady. A teď...“
Tříska vypnul televizi. Jeho čtyři synové a žáci právě přicházeli domů. Slyšel, jak si v tunelu nad ním povídají.
Nindža-želvy se chystaly na nějakou pěknou oslavu.
„Grandiózní!“ řekl Leonardo a skočil dovnitř.
„Fa-móz-ní!“ souhlasil Raffael, který se objevil hned za ním.
„Ufuf,“ dodal Donatello na žebříku. Oba se na něj zvědavě podívali. Někdy se zdálo, že mu věci docházejí se zpožděním.
Poslední přiskotačil Miky.
„Kluci, prostě KAWABANGA!“
Tříska vypadal spokojeně, ale vážně. Shromáždil si je kolem sebe, aby jim řekl několik moudrých slov k boji, který právě vítězně svedli s jeho úhlavním nepřítelem.
„Viděl vás někdo?“ zeptal se.
Želváci se na sebe podívali. Co oči nevidí, to srdce nebolí.
„Samozřejmě že ne, mistře,“ ujistil ho Leonardo.
„Zachovávali jsme nindžovská pravidla,“ připomněl Třískovi Donatello.
„Umění neviditelnosti,“ dodal Michelangelo.
Tříska zvedl ze stolu noviny a podal je želvákům. Na titulní straně byl velký obrázek Nindža-želv z nočního klubu v přístavišti. Titulek zněl:

ZRODIL SE KLUB NINDŽA-ŽELV

„Musíte víc trénovat!“ řekl Tříska.
Nindža-želvy začaly beze slova dělat kliky.
„Raz… dva… tři…“

Oficiální četba? Nádherné! Zpátky na fanfikce.