V bedně

…Počkat. Co tady dělám?
Co tady sakra dělám?!
Šum a tma – drncání přestalo a je klid – přetížení od zrychlení – kodrcání vozíku na zavazadla – bedna se zamřížovaným okénkem – Aprilin ujišťující úsměv – požehnání mistra Třísky – celá noc v meditaci – Raffael. Bože, Raffael.
Už to dává smysl. Já utíkám. Zdrhám s ocasem mezi nohama před krutou realitou hnízda, zdrhám ve velkém stylu letadlem do střední Ameriky. Veze mě April. Vyštval mě Raffael. Vyprovodil mě Tříska. Už chápu.
Jak jsem mohl promeditovat celou noc a neuvědomit si, co dělám? Vždyť až teď přicházím k sobě z oparu zoufalé touhy uniknout. Až teď vidím nezkresleně, co mě sem přivedlo.
Raffael. Bratr mě pozdě večer ve stokách přitiskl ke zdi a pokusil se mě dostat pod sebe. Pokousal mě. Skřípání, jak se rohovina tře od cihly ve zdi. Nával strachu, který se tentokrát nedal, nedal ovládnout. Jak mě přišpendlil k podlaze svým vlastním tělem. Jak divoce odhodlaný byl.
Jak se pokusil si mě vzít a jak neposlouchal, co na něj křičím. Jak nebyl sám sebou.
A pak jsem utíkal a chtěl se dostat pryč. Na povrchu jsem našel bezpečný tmavý kout a chtěl vypnout své vyděšené vědomí. Pak začalo svítat a já musel dolů a tam, ještě před rozbřeskem, jsem se rozloučil s mistrem Třískou a odešel za April. Ta ten den odlétala do Ameriky a o zavazadlo navíc ji nemohlo zabít…
Bože, já to opravdu dělám. Já od nich opravdu utíkám. Od Raffaela, který neví, co se sebou. Od Donatella, který čeká, že co s ním budu vědět já. Od Michelangela, který neví vůbec nic, ani kdy mu dojde, že ve skutečnosti ví o všem. Já od nich utíkám. Já, jejich vůdce, je nechávám na holičkách. Já, Leonardo, jsem utekl od svých bratrů.
Já, Leonardo, jsem svobodný jako nikdy v životě.

Načase. Zpět na fanfikce.