V díře

Kdybych se tolik nebál,
možná bych vyšel ven a koupal se ve zlatém slunci.
Ne, počkat.
Třeba je noc.
To nevadí.
Nevadí.
Zašmátrám vedle sebe, po ruce – ruce – teplé, hladké, mozolnaté, žilnaté… ruce…
Ah, mám tě.
Teplá. Hebká.
Nehýbe se, já vím, že je to proto, že bratr spí.
Který jsi ty?
Nevím, je tu tma.
Kdo je na stráži?
Neměl jsem to být já?
Ne, vzbudili by mě…
Co když jsem ale zase usnul?
Ne, ne, ne…
Sakra.
A mluvit… ne… to se bojím.
Kdybych mluvil, začal bych kašlat.
Abych mluvil, musel bych si odkašlat.
Nebudu mluvit.
Stisknu tu ruku.
Třeba ho vzbudím, ale to nevadí, to nevadí.
Teď ne.
Teď se to promíjí, protože…
Jestli není tak vyděšený jako já a chce se jen vyspat…
Ah, jeho ruka se pohnula.
Prsty hledají mé
a hladí je bříšky.
Kdo to je?
Nevím… kdyby nebyl zápach hlíny tak silný, možná bych ho poznal po dechu, po vůni.
Bere mě za ruku a tiskne.
Ukaž, kde jsi?
Lezu k němu, nevím, jestli k němu, ale ruka vede tímhle směrem a hele, tady je rameno, hruď, nohy. Aha, on klečí na zemi, to bude Leo, nebo někdo jiný, nebo někdo jiný…
Stulím se mu na klín.
Bere mě za ramena, hladí po hlavě.
Tiše.
Vždyť jsme ninjové.
Jsem ninja, ale bojím se.
Co je venku?
Chci konečně vidět sluníčko!
Měsíc, úplněk, srpeček, nov, nov bez hvězd, jenom kdyby ta hlína nebyla tolik cítit, mohl bych předstírat, že sedím v zamračené noci někde v divočině.
Ale ne.
Já sedím uprostřed tmavé díry a čekám…
čekám…
A nevím na co.
Leo to ví.
Myslím.
Možná Don, nebo ne, nebo jo… možná to ví…
Raff to asi neví.
Jak to Raff může vydržet?
Všechno mě bolí touhou se odsud dostat.
A najednou nemůžu dýchat.
Zasípám.
A bratr, na kterém ležím, se ke mně skloní a tře mi nadloktí.
Tiše, beze slova.
Uklidni se.
Ano, jasně, jo, uklidním se, pokusím se.
Jo, dýchat, pomalu, klidně.
To bude fungovat.
Oukej.
Už nesípám.
Už jen dýchám.
Ruce mi stisknou ramena a pak se položí přese mě.
Takové napůl objetí, z jedné strany nohy, z druhé paže.
Z jedné strany chvojka, z druhé borověnka…
želví bratři schovali se jako banda zbabělců…
No, ne.
Já možná.
Ale Leo se bát nechce, Don se tím nenechá svázat a Raff se nebojí ničeho, dokud tomu může čelit sám.
Milý člověk. Želva. To je fuk.
Ah, Doník říká, že si lidé skoro nezaslouží označení „lidské“.
Můžeš zkusit namítnout, že něco, co dělám, není lidské.
Ale já nejsem člověk.
S tímhle Doník nesouhlasí, říká, že lidí bez srdce je mnohem víc než zmutovaných želv.
Třeba jsme opravdu jediní svého druhu.
Zaskřípění – sakra!
Bratr prudce vzhlédne, rozhlíží se.
Mohl by to být kdokoli, vážně, co já vím. Kdokoli.
A nic. Ticho.
t
i
c
h
o
Co bude?
Bratr se rozhlíží… a pokládá ruce zpátky na mě.
Nadzvedne se, pohne nohama, vytáhne je zpod mě a položí se na zem.
Pojď sem, Miki, říkají jeho paže, jak mě otáčí čelem k sobě.
Rád se skryju k jeho klíční kosti.
A kdo to je, na tom nezáleží.
Raff mě bude chránit vlastním masem, dokud se neztrhá.
Don mě bude chránit vlastní myslí, dokud se nezblázní.
Leo mě bude chránit svým masem i svou myslí, dokud…
Ne, tam nechci zacházet.
A, už něco cítím…
ale…
jsem unavený…
už nerozeznám, kdo to je…
A je to jedno…
vlastně…
cože?
ach ano…
schováváme se před něčím…
nebezpečím…
ale…
to je jedno…
už chci spát…
Spát.

Klaustrofobikům se toto nedoporučuje. Zpátky na fanfikce.