V noci

Kroky. Leonardo se vytrhnul z přediva snu a naslouchal. Krok. Krok.
Stisknutí kliky a vrz dveří.
„L-Leo?“
Ztlumené zavření dveří. Kroky.
„Leo?“
Čekal, co Donatello udělá. Krok. Stál přímo nad ním.
„Spíš?“
„Ne.“
Vlastní hlas mu zněl cize. Leonardo si pročistil hrdlo.
„Co je?“
V pomlce slyšel Donatella ztěžka dýchat.
„Můžu k tobě?“
Má právo ptát se na důvod, nebo má povinnost beze slova souhlasit?
Obrátil se na bok a odsunul se krunýřem ke zdi. Donatello vydechl „Díky.“ a vlezl k němu pod deku.
Jestli se mě dotkne, ucuknu.
Ale nedotknul se. Malá deka se přes ně natahovala a táhlo pod ni, ale co se dalo dělat.
Leonardo se zalknul tichým podezřením.
Donatello se roztřásl.
„Done?“
„Hm?“ Tak malým hláskem.
„Je ti zima?“
„Hm.“
Spolkl slova, že génius by se měl lépe vyjadřovat.
Nedokázal se pohnout, aby překlenul tu vzdálenost mezi nimi.
Byli od sebe na deset centimetrů a to bylo příliš daleko.
Příliš velký rozdíl.
Příliš malá důvěra.
Leonardo si přál, aby jeden z nich měl odvahu přisunout se blíž k druhému.
On tu odvahu neměl. Nemusel ji mít, protože on nepřišel. Daroval místo pod dekou a dál nic nemusel.
Jak šly vteřiny, uvědomil si, že musel.
Poloviční soucit, jak ubohé.
Ne, on se musí pohnout.
Bez hlesu se zhluboka nadechl.
A ucítil, že Donatello se třese.
V mžiku se překulil dopředu na studené ztuhlé tělo – Donatello sebou škubl, ale hned se zase uvolnil.
„Nemá cenu takhle mrznout,“ zdůvodnil to Donovi i sám sobě.
Utáhnul deku kolem nich a zůstal ležet, bratra přitisklého k hrudi.
V tu chvíli mu došlo, že se chtěl pohnout.
Vydechl, jako by se zasmál.
Vrchní paží Donatella obejmul. Don zaváhal a přitulil se k němu blíž.
Spokojeně, tiše vzdechl.
Leonardo věděl, že tohle je to nejlepší, čeho může dosáhnout.
Odstrčil kroutící se svědomí a usnul.

Leo se občas příliš nutí. Zpátky na fanfikce.