Veselí nad Ložnicí

Don něco slyšel. Určitě, určitě něco zaslechl. Napínal svůj nindžovský sluch, jak jen mohl, ale nedokázal ten zvuk odlišit od vrnění aut nad hlavami a ševelení vody v trubkách. Ale něco tam bylo a Donatello musel zjistit co.
Opustil svůj pracovní koutek v obýváku a vydal se na obchůzku hnízdem. Tříska si dělal v kuchyni zelený čaj.
„Sensei, neslyšel jste teď něco?“
„Neslyšel jsem nic, co by vyžadovalo moji pozornost, můj milovaný žáku,“ odvětil Tříska. „Dáš si se mnou čaj?“
„Ne, díky. Musím přijít na to, co to bylo,“ mumlal si Don pod vousy cestou z kuchyně.
Za Leonardem šel do dódžo, tělocvična však byla prázdná. V ní Donatello opět uslyšel onen pazvuk, lehký jako pavučinka. Kypěla mu z něj krev.
„Do krunýře, já na to přijdu,“ zašeptal si pro sebe a vydal se do vyšších pater. Jako první pomalu rozevřel dveře místnosti, které Michelangelo říkal hnízdo ve hnízdě. Říct, že to byl sex-pokoj, plně stačilo k jeho popisu. Hromada matrací, pokrývek, lubrikantů, kožených oblečků, bičíků… ehm, Done, soustřeď se.
Donatello se zaposlouchal. „Ahá!“ udeřil pěstí do dlaně. „Tady někde to je! Jasně to slyším.“
Pečlivě se rozhlédl kolem. Jeho nindžovskému zraku nic neušlo: rozpáraný polštář (na třech místech, zřejmě dílo Raffaelovy saity), otevřená flaštička jahodového lubrikantu Slick’n’Smooth, podezřelý poklop ve stropě, který tam naposledy nebyl…!
Donatello vyskočil na nejvyšší hromadu matrací (nakupenou zrovna pod poklopem) a zaklonil hlavu.
„Veselí nad Lužnicí,“ přečetl modrou ceduli, zřejmě ukradenou z nádraží ve Veselí nad Lužnicí.
Donatello se uchechtl, vytáhl z pásku fix a přemaloval u na o.
„Veselí nad Ložnicí,“ stálo na ceduli, když se Don vyhoupl nahoru a jednoho po druhém své brášky pomiloval.

No... jakákoli výmluva pro porno dobrá. Zpátky na fanfikce.