Vysvětli

Nepamatuju se, že by Donatello kdy měl noční můry, pomyslel si Leonardo naslouchaje tichému sténání. Zcela ponořen do tmy vešel do Donova pokoje a postavil se vedle palandy. Ve výšce obličeje na ní ležel jeho chytrý bratr, vyluzující tklivé, přiškrcené zvuky. Leonardo čekal několik minut, jestli ho to přejde. Když vzdechy neustávaly, napřáhnul ruku a položil ji Donovi na rameno. Fialový ninja sebou trhnul a zvuky se zastavily. Chvíli bylo ticho.
„Co se děje?“ zašeptal Donatello dezorientovaně.
„Měl jsi noční můru,“ řekl Leonardo a ruku spustil. Donatello mlčel, pak utrousil: „Aha,“ a stočil se do klubíčka.
Leonardo nehnutě vyčkával. Nikdo z jeho rodiny neměl rád, když z nich páčil, co se jim zdálo.
„Z toho, že tu ještě stojíš, předpokládám, že si myslíš, že se mi uleví, když ti řeknu, o čem to bylo,“ učinil Donatello závěr z toho, že se Leo nemá k odchodu.
„Ano,“ přikývnul Leonardo.
„Nebude se ti to líbit,“ povzdechl si Donatello.
„To jsem slyšel už víckrát,“ odtušil Leonardo.
Jeho bratr o tom tiše přemítal. Pak natáhnul ruku a Leonardo ji vzal do dlaní. Donatello je stiskl a hluboce vzdechnul.
„Draco a Daimyův syn mě poslali o třicet let do budoucnosti,“ začal třaslavě vyprávět. „Objevil jsem se na Zemi, kterou ovládal Trhač.“ Donatello se odmlčel, jako by vážil slova. „Potkal jsem Michelangela, který byl zahořklý a… jednoruký. Zavedl mě k April a ta mi řekla, že Casey je mrtvý. Raffael… ten byl na jedno oko slepý.“ Donatellovi došel dech. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl cize. „Leonardo ztratil zrak úplně a byl celý zjizvený. Mistr Tříska měl hrob v Central Parku.“
Don vzlykl. „Nejhorší ale bylo… že jsme už nebyli tým. Stěží jsme byli bratři. Obviňovali jsme jeden druhého… A když jsem je zkusil zase svést dohromady při posledním pokusu o sesazení Trhače…“ Donatello se zachvěl. „Díval jsem se, jak se chtějí mít zase rádi, ale už jim na to nezbývá čas… Zůstal jsem jako jediný naživu, protože mě chránili…“
Leonardem projela vlna soucitu. Něco podobného mu občas popisovali Raffael i Michelangelo. Zvláště Miki potom býval k neutišení. Vždycky je utěšoval, že to byl jen sen, a trpce vzpomínal na vlastní noční vidiny, kde mu rodina umírala v rukou.
„Bylo to skoro jako noční můra,“ pokračoval Donatello plačtivě. „Nechtěl jsem vám o tom říkat. Měl jsem pocit, že bych tím přivolal ty o třicet let starší želváky… Mám hrozný strach, že se ta budoucnost naplní… A dnes v noci se mi to všechno vrátilo…“
Leonardovi přeběhl mráz po zádech. To, o čem mu Donatello vyprávěl, nebyla noční můra? Opravdu nám neřekl, kam se na cestě časem a prostorem dostal, došlo mu náhle. Nahlas neřekl nic, jen pevněji stiskl Donovu ruku a přál si, aby mohl nějak dát najevo, jak se mu srdce nalilo účastí.

Chudák Doník by rád zpátky na fanfikce.