Zbrocený potem

Pravidelně se budím ze spánku zbrocený potem, ať už sám, nebo vedle toho, kdo mě probudil. Už to mám naučené, neboť je to vždycky to samé: „Já jsem křičel, viď? Ne, už dobrý. Dobře, chvilku tu zůstaň.“ A protože mě tyhle věty rozptýlí, rychle zapomenu, o čem se mi zdálo.
Pamatuji si doby, kdy jsem měl noční můry nejméně z celé rodiny. I toho mistra Třísku lovili noční démonové častěji než mě.
To se v patnácti změnilo.
Vím, že tehdy jsem neměl šanci pochopit, proč můj příchod uvrhnul budoucnost do záhuby. Já hloupoučký žabař jsem viděl jenom naději – naději pro čtyři bytosti, které podle mě nikdy nepřestaly být bratry. A i když mě od té doby noční můry sužovaly mnohem častěji, stále byly protkané naivitou – vrátil jsem se přece zpátky, ne? To znamená, že se ta budoucnost nestane. Nebyl totiž jediný důvod, proč bych opouštěl svoji rodinu.
„Nikdy bych vás neopustil, kluci!“ byla stále pravda.
Já hlupák nikdy nevzal v úvahu, jakou strašlivou sílu má srdce a co přiměje lidi udělat. Já ignorant zapomněl, co se ke mně blíží. Já idiot se nepřipravil.
A když to přišlo, když jsem se najednou podíval na své bratry a nebyl schopen je vidět jen jako bratry, skolilo mě to svou náhlostí. Po mnoho dnů jsem místo snů halucinoval. Zamykal jsem na noc dveře, aby mě nikdo nechodil utěšit. Zoufale jsem si potřeboval ulevit a přitom nic neříct a tehdy Leo navrhnul:
„Mně pomohlo, když jsem na chvíli odešel od rodiny.“
„Ne!“ zakřičel jsem na něj, až nadskočil. Vzal jsem třeštící hlavu do dlaní a úplně naráz jsem pochopil, proč budoucí Don odešel. Úplně naráz na mě dolehlo, že jestli teď odejdu já, uvedu ve skutečnost jeho budoucnost.
Zůstaň - a pomalu se uvaříš ve vlastní šťávě. Odejdi – a odevzdej Zemi Trhačovi.
Zabij je.
Ne. Lepší se celý život smažit, lepší shnít ve vlastní kůži! – než odsoudit svoji rodinu a svoji planetu k takovému osudu. Zůstal jsem.
Nyní je to pět měsíců. Pravidelně se budím ze spánku zbrocený potem, většinou sám, občas vedle toho, kdo mě probudil. Už to mám naučené, neboť je to vždycky stejné: „Já jsem křičel, viď? Ne, už dobrý. Dobře, chviličku tu zůstaň. A teď už dobrou noc.“ A protože mě tyhle věty rozptýlí, rychle zapomenu, o čem se mi zdálo. Jen kyselá pachuť zůstává, že mě zase vzpomínky vydíraly: uteč a zachraň sebe, zůstaň a zachraň ostatní.
Když ale zničím sebe, kdo zachrání ostatní?

Želvocestit či neželvocestit, to je oč tu běží. Zpět na fanfikce.