Želvocest

Donatello si promnul oči. Už pokolikáté? Chvilku o tom přemýšlel, než mu došlo, že to nemá cenu. Sloužilo to jako další důkaz toho, že už má jít do krunýře spát a ne tady sedět jako tvrdé y a snažit se najít jednu pitomou chybu.
Takhle, ona nemusela být jedna, bylo docela možné, že jich bylo víc a pracovaly společně. Ale to bylo zase příliš komplikované. Donatella napadlo, proč to vlastně dělá.
Protože ho to baví? Jo, to by byla pravda, kdyby nebyly dvě v noci. Ve dvě v noci ho nemá co co bavit. Ve dvě v noci má želva spát. Ve dvě v noci spí už i Leo, proboha. Ve dvě v noci už ti, co odpadli při pařbách brzo, spí nebo jsou doma a ti, kdo vydrží až do rána, si dávají první dávku extáze. Ve dvě v noci nemá být Donatello vzhůru.
Což ho přivedlo zpátky k původní otázce: proč sedí u počítače a hledá chybu v programu, který ani nepotřebuje dodělat. Ve dvě v noci ho nemá co bavit programovat. On to prostě dělá jen proto, že chce (zase) vyzkoušet, jak daleko může zajít.
Vyvine se to v další probdělou noc? To Donatello nevěděl, a jak projížděl očima řádky zdrojového kódu, přišlo mu, že je na sebe zvědavý. Kolik toho vydrží dnes?
No jo, Leo bude mít kecy. Leo měl vždycky kecy, když Donatello ponocoval. Kecy o životosprávě. O schopnosti bojovat. Don to chápal, ale teď se ho to netýkalo. Teď tu byl monitor, klávesnice, program a unavená zmutovaná želva, co zkoušela, jak dlouho vydrží vzhůru, než i jeho znavené vědomí uzná, že to nemá cenu, a nepošle ho do postele.
Dveře vrzly. Donatello otočil hlavu a spatřil – oh, jaká náhoda. Leonarda.
„Jdi spát,“ řekl ten. „Je pozdě.“
„Až dodělám tenhle program,“ odmítl Donatello.
„Kdy ho doděláš?“
„Nevím.“ Klidně by začal svůj problém vysvětlovat, ale asi na to byl moc unavený. Leo vzdychnul a došel za něj.
„Je pozdě, máš jít spát,“ zopakoval a tentokrát svá slova podepřel masáží ramen. Donatello se ihned opřel o křeslo, přivřel oči a pustil program z hlavy.
„Proč tohle děláš?“ zamumlal Leo řečnickou otázku. „Vždyť vidím, že tě to nebaví…“
Donatello nechal jeho slova, aby se tříštila o jeho lebku. Myšlenky se mu rozlétaly a co nevidět mu padla hlava.
„Ah, a konec. Jdeš do postele,“ oznámil Leo. Donatello na něj obrátil hlavu a s unaveně vychytralým výrazem řekl:
„Jenom když mě budeš dál masírovat.“
„Fajn. Stejně zabereš během půlminuty,“ pokrčil Leo rameny.
Ale to se přepočítal. Výlet k posteli Donatellovi pročistil hlavu, a když ulehal, už se mu spát nechtělo. Leonardo se s povzdechem sednul tak, aby Donovi mohl masírovat ramena. Vzhledem k tomu, že Donatello ležel na krunýři, znamenalo to, že si mu sednul obkročmo na stehna.
Donatello požitkářsky zavřel oči a užíval si, jak ho ty teplé prsty mačkají. Při jednom extra slastném šťouchnutí sklouznul do zasténání. Leo zaváhal, ale pak zase pokračoval.
Teplé, suché prsty. Na ramenou, na klíčních kostech. Přes levé rameno, k levého lokti, k zápěstí. K dlani. A prstům. A to samé s pravou paží.
V Donatellově znavené mysli se začaly rozsvěcet hvězdičky. Pobaveně sledoval, jak tancují a jak vzrušeně jeho tělo reaguje. Pak otevřel oči, aby mohl zamířit. Zvednul se, vzal Lea za týl a vtisknul mu polibek.
O pár vteřin později mu mozek došrotoval sdělení, že udělal pěknou blbost. Leonardo naprosto ztuhl a ani nedýchal. Díkybohu nebyla místnost dobře osvětlená, takže Donatello nerozeznal jeho výraz. Lehnul si naznak v bláhové naději, že to Leo odepíše jako něco divného a bude pokračovat. Teď tuplem neusne.
Leonardo se dotknul vlastních rtů. Chvilku tak seděl, jako by se nemohl rozhodnout, co dělat. A pak se předklonil a políbil Donatella taky.
Dona to úplně zaskočilo. Tohle tedy nečekal. Leo se trochu nadzvednul. Don viděl, jak se mu lesknou doširoka rozevřené oči. A pak si řekl, no co. Aspoň to zkusím.
Zvednul hlavu a znovu jejich rty spojil. Leo se ihned sklonil a podepřel mu hlavu rukou. Líbali se plaše, tiše a uzavřeně. Vždycky jedna pusa na rty – pauza. Druhá pusa na rty, trochu mimo, takže víc na koutky – pauza. Donatello cítil hvězdičky, jak se rojí. Zažehávaly se nové a nové a rostly na ohníčky. Poprvé se pohnul, trochu zamlel nohama, zapřel se patami a nadzvedl trup. Leonardo ho vzal oběma rukama pod hlavou, jako aby mu nikam neutekl. Tohle Dona docela pobavilo. Leo se bojí, že mu uteče? Ani nápad. Tohle bylo opravdu příjemné.
Jak si Donatello zvykal na klidné, odměřené polibky, napadlo ho, co dál? Jak daleko to dojde? Zůstanou u cudných pus a zítra o tom nebudou mluvit? A nikdy to nezopakují?
K vlastnímu překvapení tahle myšlenka nalila do ohníčků benzín. Donatello toužebně zamručel a Lea nad sebou objal. Vzal ho kolem karapaxu a přitiskl ho k sobě. Aha, kdo teď nenechá toho druhého odejít…
Leo na to reagoval zcela správně. Otevřel pusu a Donatello poprvé ucítil vlhko od slin. Tak otevřel ústa také, aby Leo mohl polibek prohloubit.
Teď byly pusy delší a braly víc dechu. Donatello zjistil, že se po každé musí několikrát nadechnout, aby měl dost kyslíku na tu další. Už sténal docela pravidelně a slušně se zezdola vstříc Leonardovi vypínal. Jeho ruce, ani o tom nevěděl, začaly Leovi přejíždět po karapaxu.
Leo ho palci pohladil po lícních kostech a natočil mu hlavu ke straně. Rozevřel ústa ještě víc a vystrčil jazyk.
Dona to opět překvapilo. Jak ucítil mokrý sval na rtech, trochu nadskočil. Leo se asi leknul, protože se stáhnul, ale za chvilku byl zase zpátky a olizoval Donatellovi rty. Don naslouchal novému pocitu, usoudil, že se mu líbí, a taky vystrčil jazyk.
Byl to zvláštní až divný pocit, otřít se o Leův jazyk. Drhlo to a byl tu ten dojem, že nahmatáte každou maličkost a víte, že ten druhý ji na vás nahmatá taky. Místa na lidském těle s největším počtem volných nervových zakončení jsou rty, špička jazyka a konečky prstů, vzpomněl si Donatello. I když neměl tělo lidské, ten jazyk… Hmm…
„Hmmm…“ zabručel Leonardo. Donatellovi se ten zvuk rázem zalíbil. Zkusil vyvinout větší aktivitu, sám se aktivně otřel o Leonardovy rty a pozorně poslouchal, jestli z něj ten zvuk vyvábí znovu.
Ani hlesu, dokud se Leonardo neodtáhl, aby zase nabrali dech. Donatello si uvědomil, že má zrychlený tep i dýchání a že je mu horko. A že ho k tomu táhl každý pud, zvednul hlavu a Lea lačně políbil.
„Hmmm,“ udělal Leo a Donatello se spokojeně usmál. Tím si ovšem natáhl rty, takže nemohl tak dobře líbat, tak toho nechal a soustředil se na to, co všechno se s takovými rty dá dělat.
A dalo se toho dělat hodně, jak se zdálo. Zvlášť opakovat to, co se dělalo předtím, čehož Donatello užíval nejčastěji, protože se stále nemohl nabažit toho teploučkého pocitu něčích rtů. To mu bohatě vystačilo až do chvíle, kdy Leo poposednul dopředu a tím se dotknul Donova plastronu. Donatello si uvědomil, jak tamější tkáň zcitlivěla, a trochu, jen trochu, zalapal po dechu.
Konečně mu došlo, že ho vzrušuje vlastní bratr. S tím líbáním to nebylo tak znát, ani s tím francouzákem jako vyšitým, protože to Don ještě nevěděl, co se děje. Ale teď to věděl a hrozilo to, že ho to ohromí. A to nechtěl. Chtěl si tu chvilku užívat, dokud trvala, protože ráno mu Leo nejspíš řekne: „O čem to mluvíš? V noci se nic nestalo.“ A tu se vrátila majetnickost a strach ze ztráty. Don odvrátil hlavu od polibku a schoval obličej do Leova ramene.
Leonardo se nad tím pozastavil, ale vzápětí se opřel lokty o matraci a nalehnul na Dona. Donatellovi proběhla hlavou ohleduplnost, kterou Leonardo ukazoval, než ji převálcovaly jiné starosti.
„Leo,“ vyrazil ze sebe a bylo to zdušené, protože mluvil s pusou přitisknutou k Leově klíční kosti, „víš, co děláme?“
Leonardo chvíli mlčel. Pak řekl: „Vím.“
Donatellovi se najednou dýchalo líp. „A budeme ráno dělat, jako by se to nestalo?“
Další pauza. A potom: „Ne.“
Takže Leo věděl, co dělají. Uvědomoval si, jaké riziko podstupují, mezi sebou i mezi ostatními. A stejně se toho nechtěl vzdát. Donatello měl chuť se zasmát. Místo toho se tváří láskyplně otřel o Leovo rameno a vědomě ruce spustil z krunýře na kůži.
Byla teplá. Byla na místech drsná, na místech hebká a všude teplá, všude proteplená živočišným teplem, které Donatello vždycky považoval za to nejlepší, protože mělo tu správnou teplotu.
Omakával Leovy boky a hlavou mu prolétlo, že lepší vývoj noci si nemohl přát…

A tak se zrodil želvocest. Amen a zpátky na fanfikce.