Zlomí ti srdceTřísk!Michelangelo vyletěl dva metry do vzduchu. Vyjeveně se otočil a uzřel April, jak překvapeně civí na střepy u svých nohou. „…Jejda,“ hlesla a nenápadně se rozhlédla. „Smetáček a lopatička jsou pod dřezem,“ ozval se odkudsi velebný hlas mistra Třísky. April, místo aby se zatvářila zahanbeně, se nepřítomně usmála a zamířila ke kuchyňské lince. Michelangelo větřil neplechu. Jako stín se za ni připlížil, a jak se hrabala ve skříňce pod dřezem, zašeptal: „Na kohopak myslíš?“ April vřískla a přetáhla ho lopatičkou. Michelangelo se odpotácel, dobře však viděl, že se jeho spolubydlící červená. „Někdo ti ukradl srdénko? Nějaký mládenec? Hošan? Hm? Hmmm?“ dorážel dál. April vtáhla hlavu mezi ramena a stydlivě se usmívala. „Jak se jmenuje? Jak jste se seznámili? Má svaly? Je pěknej, jako já?“ „Mikí,“ zasyčela na něj April. „No? No?“ „Nesmíš to ale nikomu říct.“ „Čestný želví!“ Michelangelo udělal, jako že si zamyká pusu na klíč a ten pak spolkne. „Vyprávěj, přeháněj!“ April si dřepla na bobek a pokynula mu, aby k ní přilezl blíž. „Jmenuje se Casey Jones,“ pověděla mu s horečnatým úsměvem. „Je o dva roky starší než já a je hrozně hodnej. Včera odpoledne, když jsem šla ze školy, se na mě pověsila nějaká banda kluků a začali mi nadávat do zrzek. Já jim zkusila utéct, ale zahnali mě do uličky. A když jsem už myslela, že je se mnou konec…“ April zasněně vzdychla. „Najednou tam stál a bránil mě. A všem těm klukům zakopal zadky!“ „Já bych jim taky zadky nakopal,“ zabručel Michelangelo. „Pak mě doprovodil domů a celou cestu jsme si povídali… A dneska mě vzal na pouť! On je ták hrozně sladkej!“ rozplývala se April nad statečným zachráncem. „Koupil mi cukrovou vatu a srdce z perníku a říkal, že kdyby věděl, kde najít mýho tátu, tak tam vtrhne a všecky Krangroidy pobije!“ „Jéje, ještě řekni, že mu nevadí zmutovaný želvy a můžeme bejt nejlepší kamarádi!“ zatleskal Michelangelo. „Může se sem taky nastěhovat a bude srandy kopec!“ April se zarazila. „O vás jsem mu teda neříkala… Na to je asi ještě brzo…“ Michelangelo ji moc neposlouchal. „Pojď, řeknem o tom ostatním!“ zatahal ji za ruku. „Ti budou čubrnět! April si našla kluka! Leo se začne křenit a bude se tě ptát na pikantní detaily. Raff ti popřeje hodně štěstí a bude se tvářit, jako že víc ho to nezajímá, ale bude poslouchat stejně bystře jako Leo. A Doníkovi jenom padne čelist a rozbrečí se… Jej.“ Michelangelo se na April podíval. „Co řeknem jemu?“ „Slyšeli jsme svá jména?“ Nad dřepící dvojičkou se objevili Raffael s Leonardem. Michelangelo se rozsvítil jako vánoční stromeček. „April si našla kluka,“ zašeptal se širokým úsměvem. Oba želváci se nevěřícně zazubili a svezli se na zem naproti nim. „Vážně? Gratuluju!“ potřásl Leo děvčeti rukou. „Jak vypadá? Jako kapitán Kirk?“ „Kdo je kapitán Kirk?“ „Vysoký, pohledný, černé vlasy a úžasný charakter!“ „Leo ho miluje,“ poznamenal Raffael. Leonardo se ho pokusil praštit. „Černé vlasy má,“ potvrdila April. „Takové delší. A nosí je rozpuštěné.“ „To je hustý!“ vypadal Leo jako v sedmém nebi. „No, tak ať vám to klape,“ popřál jí Raffael a snažil se vypadat nezaujatě. „Díky, ale sotva jsme se seznámili,“ zruměněla April. „Jak to?“ naklonil Raffael hlavu ke straně. „Vždyť jsi říkala, že spolu chodíte.“ „To jsem neříkala.“ „Informační šum je nebezpečný,“ citoval Leonardo svého oblíbeného kapitána a dodal příklad: „Co kdyby takový zkreslený údaj, že s někým chodíš a zatím ho sotva znáš, slyšel Doník?“ Želvy a dívka se po sobě podívali. „Já říkal, že mu zlomí srdce,“ pokrčil Raffael rameny. „To byla otázka času.“ April svěsila hlavu. „Máš pravdu,“ uznala. „Já jsem mu to nechtěla říct tak naplno, ale… on je fajn, ale u mě prostě šanci neměl… Vždyť je želva!“ Rozhlédla se po podpoře. Čekala tři želvy, uviděla však… „Tos mohla říct.“ Donatellovi se třepal hlas, ale statečně se usmíval. „A do krunýře,“ uklouzlo Raffaelovi. April napůl vstala, Donatello ale poklepal dlaní na vzduch, aby se neobtěžovala. „Uznávám, že ode mě bylo hloupé čekat, že si to třeba rozmyslíš…“ Ke konci věty se mu zlomil hlas. Zhluboka se nadechl a vzlykavě řekl: „Pořád jsi moje sestra.“ Pak se otočil a odešel směrem ke svému pokoji. April sledovala, jak se mu třesou ramena, a schovala obličej do dlaní. „Takhle jsem mu to nechtěla říct,“ zamumlala. Leonardo jí soucitně položil ruku na rameno. „Chtělas mu to vůbec říct?“ zeptal se Raffael. „Protože ono by to dřív nebo později stejně prasklo. A čím pozdějš, tím hůř se z toho Doník bude dostávat.“ Trochu tvrdě se na ni zadíval. „Hele, nech toho,“ zastal se jí Michelangelo. „Prostě nechtěla Doníkovi ublížit, no. To není nic špatného,“ nabídnul April povzbudivý úsměv. „Raff má pravdu, dřív nebo později bych mu to stejně říct musela. Aspoň to mám z krku,“ oddechla si April. Raffael se maličko usmál. „Však on se z toho vylíže,“ ujistil ji. „Už jsme ti povídali, jak nedokončil výcvik se zbraněmi, a proto pořád bojuje holí?“ „Ne,“ zavrtěla April hlavou. „To nám zrovna bylo deset… Hele, kam jdeš, Leo?“ Leonardo se otočil a lehce se uklonil. „Jdu se podívat na Donnyho.“ „Že je mi to líto,“ vzkázala April. „Vyřídím.“ Leonardo šťastně dorazil ke dveřím Donatellova pokoje a po krátkém rozmyšlení zaklepal. „Ano?“ „To jsem já, Leo. Můžu dovnitř?“ Chvilku bylo ticho a pak se dveře otevřely. Donatello ostražitě koukl, jestli se za Leonardem neschovává nějaká zrzka, a pak ho vpustil dovnitř. „Přišel jsi mě utěšovat?“ „Mám odejít?“ „Ne, u všech želviček, ne.“ Donatello klesl na postel mezi hromádku posmrkaných kapesníků. „Proč mi to prostě neřekla?“ zaštkal do polštáře. „Ona věděla, že ji mám rád, a věděla, že si dělám naděje, tak proč…?“ Leonardo si k němu sedl. „Nechtěla ti ublížit,“ referoval. „Vzkazuje ti, že je jí to líto. Že neměla to srdce ti sebrat všechny naděje.“ Donatello se bleskurychle vyškrabal do sedu. „Ale to právě měla,“ zaúpěl Leonardovi do obličeje. Trochu ho přitom poprskal. „Kdyby to řekla hned zezačátku, nebolelo by to tolik jako teď! Co mám teď dělat? Vždyť bydlíme v jednom domě! To ji mám ráno zdravit, ahoj, sestřičko, i když ji pořád-“ Leonardo vzdychl a zvedl ruku, že Dona propleskne. Jeho dlaň si to však na půli cesty rozmyslela. Leo pohladil Dona po tváři. „Uklidni se přece, vždyť nekončí svět. Najdem Aprilina tátu a ona se odstěhuje zase domů. A bude se svým klukem šťastná, protože jsi byl tak rozumný a dal jí možnost volby.“ Donatello k němu vzhlédnul očima zalitýma slzami. „To jsi řekl moc pěkně,“ zašeptal. „A neboj se, že bez ní budeš sám, protože máš pořád tři brášky a tátu. Máme tě tak rádi, že za tebe dáme ruku do ohně. Vážně.“ Donatello kývnul a trochu se usmál. „Dobře,“ řekl a otřel si oči hřbetem ruky. Když se znovu na Leonarda podíval, zarudlá kukadla mu přetékala vděkem a oddaností. Vtom Leonardo pocítil, jak se mu pohnulo něco v břiše. Krev se mu nahrnula do hlavy a on v náhlém záchvatu něhy Donatella objal. Donatello mu omotal ruce kolem krku a opřel si čelo o obrubu Leova krunýře. „Mám tě rád, Donny,“ zachraplal Leonardo pohnutě. „Nezapomeň na to.“ „J-já tebe taky,“ zamumlal Donatello a přitisknul se k němu. Leonardo mu začal dlaněmi třít krunýř, přejížděl po něm ve velkých kruzích a z toho, že se Donatello uvolnil a vzdechnul, usoudil, že je to příjemné. A jako uklidnění to funguje ještě lépe než facka. Leonardo tedy setrval ve své pozici. Hladil Donatella po krunýři, pak po ramenou, po pažích a po rukou. Když sjel na Donova stehna, jeho bráška sebou neznatelně škubnul. Leonardo tomu nevěnoval pozornost a pokračoval v masáži. Donatello natáhnul ruku a pohladil Lea po tváři. Leonardovi se překvapeně sklížila víčka – že Donova ruka bude tak teplá, nečekal. „Děkuju,“ řekl Donatello a zase ho obejmul. „Půjdeme teda za April? Řekneš jí, že jí to nemáš za zlé a že všechno dobré?“ zeptal se Leonardo. Donatello ho stiskl. „Ještě chvilku,“ poprosil ho. „Zůstaň u mě. Když jsi tady, je mi moc dobře…“ A Leonardo si uvědomil, že… „Mně taky.“ Tak spolu seděli, a tentokrát to byly Donatellovy ruce, které třely a hladily Leův krunýř, které mu dávaly zapomenout na celý svět a obklopovaly ho zlatistou září tepla a bezpečí. „To je vážně příjemný,“ zamručel Leonardo. „M-hm,“ přitakal Donatello. „Proč jsme na to přišli až teď?“ „Protože normálně by se tomu řeklo osahávání,“ odpověděl Leonardo popravdě. Donatello se zachichotal. „A není?“ „Vlastně je,“ připustil Leonardo. „Víš, co si myslím?“ „Že je to zvrácené a máme přestat?“ „Ne. Že jsi zamilovaný do kapitána Kirka.“ „Už i ty, Donny?“ „A z toho vyvozuji, že jsi ve skutečnosti gay.“ „Aha. A že ty jsi zakoukaný do té zrzky, předpokládám, že jsi hetero. Takže vlastně smůla, stejně se nemáme rádi.“ „Leo?“ „No?“ „Já tě rád mám.“ „Já tebe taky.“ „A teďka se osaháváme.“ „Ano, tak nějak.“ „Takže se milujeme?“ „To bych…“ neřekl, chtělo se Leonardovi říct. Ale místo toho žbleptl: „No… asi ano…“ „Vážně?“ „Asi jo.“ „To je…“ Donatello nepřišel na vhodné slovo, jaké to je, a místo toho Leonarda políbil na krk. Želvák nadskočil. „To jako fakt?“ „No proč ne? Jestli se milujeme…“ „Ale my nevíme, jestli se milujeme.“ „Víme, že se máme rádi.“ „No.“ „A že je nám tohle příjemný.“ „Jo.“ „Tak proč ne?“ „Protože… jsme bratři?“ „Aspoň patříme ke stejné rase.“ Leonardo se zasmál. „To je fakt. Takže ti můžu dát pusu?“ Donatello narovnal hlavu, zavřel oči a našpulil rty. |