Zn. spravím cokoli
Kdysi jsem se chvástal, že spravím cokoli. Že dejte mi nějaký stroj, jakkoli rozbitý a pochroumaný, náhradní součástky a čas, a já ho přiměju fungovat stejně dobře jako kdy dřív.
Tohle mi sensei zatrhl. Říkal, že ctností bojovníka je také skromnost a že nebude tolerovat takové vychloubání. Poslechl jsem ho a omezil se na dokazování své geniality tím, že všechno, co mi dají, opravdu spravím.
Byl jsem v tom dobrý. Nefunguje to? Prohlédni si to, zanalyzuj, jak to funguje, najdi problém. Ohledej problém ze všech stran, najdi řešení. Instaluj řešení. Zapni. Směj se.
Byl jsem v tom tak dobrý, že jsem něco z toho přenesl i na svůj přístup k životu. Žití byl nepřetržitý příval událostí a situací, které potřebovaly spravit. A vždycky fungoval skvěle můj osvědčený postup: prohlédni si to, pochop principy, podle kterých to funguje, nalezni chybu, oprav chybu. Směj se. A smál jsem se často a rád, protože nakonec se vždycky všechno spravilo.
Už před svým patnáctým rokem jsem několikrát zažil, že problém byl ve mně. Něco se zadrhlo, něco pracovalo špatně a nakonec mě někdo musel upozornit, že špatné kolečko jsem já. Nikdo není dokonalý. Opravil jsem chybu a pokračoval dál. Dokonce i smát jsem se tomu dokázal.
Pak se v červnu stalo, že chyba byla ve mně a já ji neuměl opravit.
Já, který se chvástal, že spravím cokoli, jsem stál bezradný před svým srdcem.
Co se mu jen stalo? Jak ho mám spravit? Můžu ho spravit? Tisíceré otázky se mi honily hlavou a odpověď jako by nebyla.
Na vlastní kůži jsem poznal, že existuje vyšší síla než moc mysli. Moc srdce. Moc rozbitého srdce, které neví, co dělá, když ztřeštěně buší pokaždé, když se mě Leonardo dotkne. Dělá to špatně, ano, já to vím, ale ono to neví! Na srdce nefunguje domluva, ono si nenechá poradit a nenechá na sebe sáhnout. Co mám pak dělat, když sám nic nezmůžu?
Volat o pomoc? Ach ano, říct si o pomoc. Pokorně sklonit hlavu a přiznat, že na to jsem krátký. Neboj se, společně to spravíme.
Kdybych se nebál. Panický strach a hrůzu jsem měl z toho, že takového mě už nebudou chtít. Ty, který ses chlubil, že spravíš cokoli, a přitom nedokážeš spravit ani sám sebe. Kdo tě má spravit, když ne ty? Kdo se má zatěžovat tím, že náš Doník neví, co chce? Postavil sis hlavu na něčem, čemu nerozumíš a s čím sám nesouhlasíš. Kliď se mi z očí, takového tě nechci!
Kdo by mi poradil, aniž by mě soudil?
Sensei? Ach, sensei. Táta byl první, na koho jsem pomyslel, ale… ale… to on vždycky mluvil o cti, o zásadách a o čistém svědomí. O tradici.
Myšlenka, že by mě táta nenáviděl…
Ne… ne. Sensei ne.
Bratři? Který? Miki? Který by mi nerozuměl a nejspíš by mi doporučil, ať si zahraju pár videoher a ono to přejde? Raff? Který by mi rozmlátil čumák za to, že nám naleptávám rodinný kruh? A Leo? Ten, kterého miluji? Prosím vás. Vždyť v jeho blízkosti jsem nemohl ani pořádně myslet, natož spořádaně požádat o radu. Už to vidím. „Hej, Leo, hádej, co je nového, miluju tě. Nevíš, co s tím mám dělat?“
A tak jsem se zmítal na místě a nemohl se pohnout ani dál, ani zpátky. Svět kolem mě však nečekal, a tak jsem se najednou ocitl tváří v tvář Leonardovi, který žádal, abych objasnil, co to se mnou u všech želv je.
Uvrzte jeho v lože Záhořovo!
A tak jsem se mezi dvěma ohni na místě rozhodnul, že nikdo o mně vědět nebude. Ani sensei, ani bratři. Ani April, ani Casey. Nikdo. Budu sám a sám se té chyby zhostím.
V tichu svého pokoje jsem znovu obhlédl bojiště a vrhnul se na zteč. Stékal jsem své srdce jako pevnost a vprostřed útoku jsem porozuměl, o co mu celou dobu šlo. Bylo samo.
Nechtělo vědu ani vědomosti. Jen někoho, o koho se bude moci opřít.
Na Leonarda jsem mohl spoléhat jako na bratra. Ale ne jako na milence. Viděl jsem ho, zlomeného a nechápajícího. Tohle bych mu nikdy udělat nechtěl.
Promiň mi to, srdce, ale nikdy nedojdeš pokoje, právě proto, že ho máš tolik rádo. On ti nedá víc, než už dostáváš. A ty si to nemůžeš vzít, protože bys ho zranilo.
Samota, co potom přišla, mě málem zadusila.
Důsledná přetvářka se stala součástí mého života. V předchozích týdnech jsem se choval velice divně, nuže, je třeba všechno uvést do někdejšího stavu. Nevěřili byste, že za tři týdny lze zapomenout všechno o svém životě. Musel jsem znovu nalézat svou roli v rodině. Dobře fungovalo pozorovat ostatní a dělat prostě to, co očekávají. Postupně jsem v tom zase našel sám sebe.
Mezitím se mé srdce zhojilo a už nikdy nebušilo jako na poplach. Jen těžce vzdychalo. Ale s tím jsem už nemohl nic dělat. Chyba byla spravena tak dobře, jak jen bylo možné. Poškozené části sice nešly vyměnit, ale pomalu se samy regenerovaly. Takhle bych mohl dožít. To jsem si myslel v srpnu.
V září na mě dolehla osamělost.
Než co platí hvězdy, zlaté třepení, když srdénko trápí ostré hryzení? Nevyjevit nic po věčné časy…
…co vídávám za bratra pod víčky vždy při honění. No co? Nikdy jsem neměl naději na vysvobození. Rád jsem si svůj úděl občas trochu ulehčil.
Hm. Když si vzpomenu, jak mě při tom jednou načapali. Nevím, kdo byl překvapenější. Oni, že to dělám, nebo já, že to nedělají. Měl jsem něco začít tušit už tehdy, snad by pro mě potom nebyla taková rána vidět budoucnost.
Vidět budoucnost.
Ty vzpomínky bolí. Byl jsem ochoten způsobit si cokoli, abych se nemusel se svojí rodinu rozejít, a přesto jsem viděl, co jim můj odchod udělá. Bylo tak nefér vidět, jak mé mlhavé strachy o budoucnost nabírají určitou podobu…
Ale vedle šíleného zármutku, hořkosti a bolesti jsem viděl i šílenou naději. Do té chvíle jsem byl přesvědčen, že jestli jen slova ceknu o tom, jak vůči Leovi cítím, bratři se mi vysmějou a táta se mě zřekne. Zde ale Raff miloval Lea stejně jako já a… možná… jestli tohle byla má budoucnost…
Modlil jsem se za spasení sebe i jich. Prosil jsem, abych se nemýlil, protože tohle byla má jediná, šílená a překrásná naděje.
Že klíč ke spravení mého srdce…
Že klíč, po kterém jsem už tolik měsíců pátral…
Že klíč, který mi vždycky unikal…
…byla důvěra…
…k nim…
…ke mně…
…k osudu…
Klíč od zármutku, strachu, samoty a odloučení bylo říct pravdu a už se neschovávat. Vyvěsit potřísněný štít. Přiznat, že tohle nespravím. Že to spravit nechci.
Kdysi jsem se chvástal, že spravím cokoli. Dnes se chvástám, že vím, že některé věci se spraví tím, že se neopravují.