Zvrácená rodina

Leonardo se vrátil ke zvrácené rodině.
Neuvědomoval si to, dokud nenachytal svého malého brášku, jak se v temném koutě líbá s Donatellem. Michelangelo uskočil, když si ho všimnul; Donatello zůstal klidný. Leonardo na ně hleděl a sny se mu řítily k zemi, aby se rozbily napadrť. To když Raffael nevybíravě odtáhnul Dona k sobě a ještě se tvářil, jako by dělal Leovi laskavost.
(V jistém smyslu měl pravdu.)
A přitom na Mikiho nevinnost se Leonardo těšil. Spoléhal na ni, až se znovu připojí k rodině, jako na žebřík, po kterém k nim vyleze. Vrátil se - a ten žebřík byl pryč. Michelangelo ho opustil.
Raffaelovu výbušnost byl připraven zkrotit. Počítal, že se Raff za sedmnáct měsíců uklidní, uzná svoji chybu a poddá se mu. A zatím narazil na rozhořčený odpor, jenž ho uvrhnul zpátky do časů, kdy se Raffaela hrozil jako ničeho jiného.
Třískových výčitek se již předem obával a místo nich přijal požehnání. Mistr byl vůči milenecké lásce v hnízdu slepý a hluchý. Bylo to dobře?
A Donatello. Bratr, jehož důvěru Leonardo nestihl získat zpátky a kterému se nenaučil znovu důvěřovat, byl náhle jediným, na koho se mohl obrátit. Nikdo jiný o zvrácené rodině nemluvil. Jenom Don chtěl poslouchat a vyprávět, co se mezi nimi dělo.
Vyšlo najevo, že to v něm, co Leonardo kdysi považoval za bláznovství, je hluboká moudrost zrozená z osamění. Donatello tuhle rodinu znal, protože měl dva roky na to, aby o ní přemítal. Pokaždé, když se Leonardo odvážil zeptat, měl Don radost, že konečně smí odpovědět.
Leonardo váhal připojit se ke zvrácené rodině. Kynuly mu pomoc od Donatella, podpora od Třísky, nepřátelství od Raffaela a pokušení od Michelangela.
To nic. On jen čekal požadavky, kritiku, smířlivost a nevinnost.

To dáš, Leo. Zpátky na fanfikce.