Navigace:
O Neverhoodu Historie Neverhoodu Jak to funguje Postavy Zpět na rozcestníkPostavy
Tao (Staša)
"Vím příliš mnoho"
Celé jméno: Staša, známá jako Tao
Bydliště: Neverhood
Datum narození: 1.1.0 N.l.
Místo narození: Neverhood, Jesle
Stvořitel: Hoborg
Výška: vysoká
Postava: hubená
Barva očí: černá
Tři Malovančiny části zvané Triady začaly vysílat do vesmíru semínka života, která vydloubly z vlastních těl. Ke každému byla přilepena kapka z křišťálové fontány, která stála veprostřed dvora. Když se ze semínka narodila bytost, tento kousek křišťálu měla vrostlý do čela. Skrze něj komunikovala s Triadami. Ty novému Věštci sdělily, jak se jmenuje a kým je, a požádaly ho, aby pro ně sledoval své okolí.
Stašino semínko života letělo vesmírem 352 let, než dopadlo na právě stvořený Neverhood. Hoborg ho našel a přidal jej mezi svá ostatní zrnka. Během mezidobí Kloggovy vlády se stalo, že modrý křišťál nalepený na semínku života upoutal Kloggovu pozornost. Klogg nedokázal tvořit živé bytosti, ale broušený kámen se mu líbil. Odloupl ho od zrnka a otočil se pro svou pokladničku. Drahokam ale padnul do oka i strace na okně. Pták využil příležitosti a zatímco se Klogg nedíval, ukradnul ho.
1.1.0 N.l. stvořil Hoborg ze zbylého zrnka jednoho ze svých dvaceti synů. Velice ho překvapilo, že ač plánoval dalšího bílo-červeno-hnědého Neverhooďana, ze země vyrostlo něco žlutohnědého s dlouhými černými vlasy. Novorozený Hooďan byl ještě zmatenější než Hoborg a pořád opakoval, že něco chybí. Chyběl mu fjordský kámen a spojení s Triadami, které zažije každý Věštec hned po narození. To ale on ani Hoborg nevěděli. Novorozený Hooďan dostal krátce poté dopis od Bratrstva Věštců. Triady přirozeně věděly, že se Staša narodí bez fjordského kamene. V dopise mu vysvětlily, co znamená být Věštec, a naléhaly, ať kamen co nejdříve najde. Hooďan nechápal, o čem je řeč, ani proč mu říkají "ona", když ho Hoborg oslovoval "synu". Ale dopis si schoval a jeho závěrečným pozdravem "najsi své tao" se nechal inspirovat ke jménu Tao.
O sedm let později zabránil Tao prchlivému Kurskovi, aby svému sourozenci Krlešovi vymlátil duši z těla. Kursk se odměnil tím, že na ně poštval krabouše. Sám z bezpečné vzdálenosti sledoval, jak se schovali v puklině ve skále a - ke Kurskovu zděšení - jak krabouš jednoho z nich vytahuje ven a žere ho. Kursk okamžitě hodil na krabouše zapálený balík dynamitu. Tím ale pravděpodobně zabil i toho druhého, protože exploze způsobila sesuv skály a průrva byla zavalena.
Zatímco Kursk přemýšlel, co to učinil, Tao i Krleš nabyli vědomí. Krabouš naštěstí nesnědl Krleše celého, jen jeho horní polovinu, a Neverhooďan se z dolní půlky zregeneroval zase celý. Zával je uvěznil v úzké škvíře, kde byli nuceni zůstat přes noc, protože se nikdo neodvážil jít vyhrabat jejich těla.
V Taově životě značily tyto chvíle mezník. Nejen že tady de facto začalo jeho přátelství s Krlešem, ale Neverhooďan mu navíc dal fjordský diamant, který kdysi našel, když vybíral ptačí hnízda. Jeho nasazení bylo pro Taa otřesná záležitost. Dosud žil bezstarostným životem Neverhooďana a vědění Věštce ho naprosto zdrtilo. Okamžitě měl svou první vizi, vzdálenou stovky let v budoucnosti – zabití Strážců. Zjistil také, že se ve skutečnosti nejmenuje Tao, ale Staša, a že není žádný "on", nýbrž "ona".
Od toho dne nabral Tain život nový směr. Začala bedlivě pozorovat život kolem sebe a s hrůzou si uvědomila, že její předtuchy se nikdy nemýlí. Tak jako všichni Věštci před ní i ona začala dlouhou cestu za nalezením svého tao, rovnováhy mezi mrtvým věděním a překvapujícím životem. Se svým břemenem se však svěřila pouze Hoborgovi, který jí okamžitě zakázal to říct komukoli jinému. Tao jeho přání bez odmlouvání splnila. Sama teď nejlépe věděla, jak vědomosti Věštce dokážou zničit neverhoodského ducha.
Jenže záhy se to ukázalo jako úkol věru nelehký. Tao se už prostě nedokázala chovat jako normální Neverhooďan. Jediné řešení, na které přišla, bylo začít se stranit společnosti. Hry a dobrodružství jí chyběly, ale co se dalo dělat. Alespoň že se nemusela strachovat, že ji znenadání přepadne vize a ona začne mluvit o tom, co vidí. La Leona totiž pojala k nešťastnému Věštci soucit a poslala Krlešovi dopis s maličkou kapkou křišťálového vodopádu. Po jejím spolknutí dokázal Krleš vycítit, že Tao bude mít vizi, a vždycky ji včas odklidil do ústraní.
Jak šel čas, stále silněji na Tao začala doléhat otázka, kdo určil osud a proč se mu nedá vzepřít. Několikrát se pokusila zabránit tomu, co viděla – bezúspěšně. Brzy to vzdala, hlavně protože jí to připadalo jako rouhání. Začala tedy hledat své tao, svůj způsob, jak si na tuto otázku odpovědět.
Do konce století si Krleš dal dvě a dvě dohromady. Svoji dosavadní hypotézu, že se Tao během exploze uhodila do hlavy, opustil po několikanásobném ověření, že při záchvatech mluví Tao o věcech, které se ještě nestaly. Vysvobodil ji tak ze slibu Hoborgovi, že o svých schopnostech nikomu nepoví. Tao Krlešovi řekla o Triadách, o svých vizích i o vzpomínkách na blízkou budoucnost. Odmítla mu ale říkat, co ve vizích vidí.
Jak se blížil závěr devátého století, Tao čím dál víc klesala na duchu. Jako zlatý Věštec viděla ve vizích pouze to, co v nějakém čase uzřela na vlastní oči. Nevěděla tedy nic o tom, jak si Císařství podmaňuje okolní světy. O to pravidelněji se jí však opakovaly dvě vize. První byla o dobytí Neverhoodu. Druhou zpočátku odmítala pochopit. V této vizi viděla, jak Krleš vychází z vězení plného Neverhooďanů, z rukou Císaře přijímá odznaky důstojnosti a pak po jeho boku odchází. Až po devátém opakování si připustila, co znamená: že Krleš zradí ji a celý Neverhood.
V předvečer konce, 30.9.898 N.l., bloudila Tao slepě Neverhoodem a hledala útěchu. Na Jižní pláni narazila na Krleše, který právě šikanoval mladšího Hooďana, a všechen bolestný vztek, co v sobě doposud dusila, vytryskl na povrch. Nařkla svého přítele z hříchů, které ještě nespáchal, z největší zrady v dějinách a z toho, že ji opustí.* Cítila, že tím se v ní něco zlomilo. Neverhooďanská radost v ní zemřela a vyprchaly z ní poslední zbytky vůle bojovat. Nic z toho, co vidí, nemůže změnit ani nijak ovlivnit. To si říkala, zatímco se na obloze objevily stroje a na Neverhoodu se vylodili císařští vojáci.
Tao byla zajata společně s ostatními Neverhooďany a uvržena do nejhlubších kobek, co v Císařství existovaly. O existenci Věštce mezi spoustou nesmrtelných hlupáků se Císař dozvěděl až při osobní inspekci žaláře, když vyslechnul Neverhooďana, který chtěl změnit strany. Krleš z Tainých slov v předvečer konce vyrozuměl, že se připojí k Císařství, a čím víc nad tím přemýšlel, tím logičtější se mu to zdálo. Už nebyl čas na hloupé kecy o domovině a starých dobrých časech. Teď bylo třeba zařídit, aby Neverhooďani po zbytek svých dlouhých životů nehnili v kobkách. Císař se nad tímto přístupem zaradoval a dal Krlešovi třetí nejvyšší titul v říši, Pěticípá hvězda. (Sedmicípá hvězda byl Císař sám, Šesticípá hvězda byl jeho pobočník Atilla, který mimo jiné rozmetal neverhoodské "vojsko" na Bílé pláni.)
Z této pozice Krleš zajišťoval, aby se Tao nezbláznila dočista. Často ji nechal s sebou brát na cesty po Císařství pod záminkou - oprávněnou - že tak se o zlých událostech budou moci dovědět předem. Tao takhle procestovala půlku vesmíru, ale bylo jí to upřímně jedno. Už neměla sílu se z toho, co vidí, radovat.
Jednoho večera za ní do stanu přišel Krleš a řekl jí, že jestli to takhle půjde dál, Císař mu zakáže vozit ji s sebou. Tao už během vizí téměř nemluvila, takže jako Věštec byla k ničemu. Nejedla, nepila, při životě ji udržovala jen nejlepší pastelína, ze které byla stvořená. Krleš si začínal zoufat. Ve chvíli, kdy už nevěděl, jak ji má přimět k reakci, ho napadlo jediné. Slovo od slova jí zopakoval výtky, kterými ho zaskočila v předvečer konce. A pak dodal, že na stranu Císařství nepřešel kvůli osobnímu přesvědčení nebo vidině moci a zisku. Udělal to proto, aby Tao dokázal zajistit šťastný život.
Poprvé za dlouhou dobu Tao ucítila jinou emoci než bezmoc. Cítila vděk. A na ten vděk se upnula, zatímco uvažovala o tom, jestli pro Krleše byla opravdu tak důležitá, aby zapřel svůj původ i domov. Napadlo ji, jestli mu ten nápad, připojit se k Císařství, nevložila do hlavy ona sama. A pak to uviděla. Pravdu tak jednoduchou, až se jí chtělo plakat.
"Samozřejmě, že je budoucnost určená. Ale ten, kdo ji určil, jsme my."
Tao znenadání Krleše objala. Znova a znova si opakovala své tao, svou cestu, své vykoupení. A věděla, že se právě stala opravdovým Věštcem.
Po několika týdnech měla svou první vizi z pátého věku, věku po pádu Císařství. A tehdy poprvé začala své informace vypouštět ven, nejasné a zamlžené, ale pravdivé. Vrátila se jí naděje a touha pomáhat straně dobra. Věděla všechno, mohla toho využít. Jedna z jejích nejslavnějších věšteb, „Paon padne“ svou mnohoznačností vešla do dějin.**
Tao se zúčastnila i Poslední bitvy, i když jen jako nevýznamný element pozorovatele. Stála za Krlešem až do chvíle, kdy učinil poslední rozhodnutí a strhl svého dosavadního šéfa na zem, když se chtěl vrhnout po Paonech. To byly poslední pohyby, které kdy Císař učinil. Tao s nepopsatelnou úlevou sledovala, jak Otec ničí duši prohnilou jako Láta. Začal pátý věk.
* Jestli chcete vědět, o čem to přibližně bylo, najděte si na Youtube písničku Why od DHT.
** „Paon padne,“ řekla jednoho večera Krlešovi. Ten to řekl Císaři a ten si to vyložil tak, že Věštec mu předpovídá rozdrcení revolucionářské organizace. Jenže to nevěděl, že Paoni se ve skutečnosti jmenují podle císařské vlády. (Název Paon vznikl přepisem ze slova pain, bolest.) Císař si pak byl tak jistý svým vítězstvím, že udělal několik důležitých chyb, které de facto umožnily převrat.
| Nahoru | Zpět na rozcestník |